Vrátit starýho Řepku a blikance!? Už ne, usmívá se Hříšník. A co režisér s průmyslovkou?

Někdejší obránce nenechal nikoho chladným. Fanoušci ho buď milovali, nebo nenáviděli. Proslul výjimečnými výkony, ale i blikanci. Na několik měsíců skončil ve vězení. „Ale nic bych neměnil. To je prostě můj život. Nahoru dolů. A přesně takový je i film,“ říká bývalý reprezentant, jenž se Spartou, klubem svého srdce, získal čtyři tituly.

Teď už je nový člověk. Vyrovnaný, pokorný. Při besedách s lidmi slyší i názory, že jim chybí ten starý Řepka. Ale k němu se vracet nehodlá. Zajímavý příběh nabízí i Větrovský, jenž dřív slýchával: „Jak si někdo s elektroprůmyslovkou může hrát na režiséra!?“

Rozhovor probíhal kvůli velkému vytížení po telefonu. Respondenti zrovna objížděli republiku se svým filmem, který teď už běží v kinech.

Tomáši, jaké to je na sebe koukat tak často?
Řepka: „Celkem zvláštní, nebyl jsem předtím zvyklý vidět v kině sám sebe. Máme za sebou už víc než dvanáct zastávek. A musím říct, že je to hezký, film se fakt povedl. Udělali jsme kus práce. Hlavně Petr (Větrovský). Musím pochválit celý jeho tým, jak to zpracovali. Můj život byl hodně pestrý, prostě horská dráha. Tam je to hezky zachycený. Takže si to teď užívám.“

Dojímáte se pořád?
Řepka: „Ano, neustále pláču. Kdykoliv to vidím.“

Petře, sledujete už během filmu bezprostřední reakce lidí u nejsilnějších scén?
Větrovský: „Hlavně při autogramiádách a besedách. Tomáš Řepka svým příběhem nejen baví, ale vyvolává další emoce. Lidi krásně reagují, navíc se svěřují se svými příběhy. Jsem rád, že to splnilo to, co jsme chtěli. Že jsme nepořídili film jenom pro zábavu. Tomáš ho chtěl udělat pro hlubší smysl. Aby lidem ukázal, že i když dlouho vyhráváš, můžeš spadnout na úplný dno. A pořád je cesta nahoru. Což ukázal a jeho případ funguje. Není to film, který pobaví, a tím to hasne.“

I pro vás, Tomáši, tohle bylo důležité?
Řepka: „Péťa to vystihl krásně. Je vidět, jak jsme myšlenkově propojení. Líp bych to neřekl. (smích) Je to až dojemný. Třeba když se za mnou staví dvoumetrový hromotluk, který má stisk, že vám div nerozmáčkne ruce. Chlap jako hora. Nikdy bych do něj neřekl, že měl nějaký problémy. On přijde a poví: Hele, Řepo, já měl stejný příběh, já se v tom vidím a je úžasný, jak ses z toho dostal. A ještě dodá, jak je to krásně ztvárněný. Takže to jsou situace, kdy mi ukápne slzička.“

Proč jste to nechtěl vidět dopředu? Bál jste se?
Řepka: „Ne, to vůbec ne. Jenom jsem se chtěl nechat překvapit. Věděl jsem, že film bude perfektní, protože jsem plně Petrovi a jeho lidem důvěřoval. Takže jsem si ho chtěl vychutnat až na slavnostní premiéře, která byla 11. listopadu. Do té doby jsem neviděl ani minutu.“

Jaký je to pocit pro tvůrce?
Větrovský: „Je pravda, že to pro mě nebyla úplně komfortní situace. Možná to byl dobrý marketingový tah, protože se opravdu každý ptal Tomáše: Tys to fakt neviděl? Já jsem ho točil několik let a řekl mi, že má jasnou podmínku – že dokument musí být tvrdý, syrový, autentický. Ať ho neadoruju. Ať to udělám, jak to vidím, ale že jeho život je horská dráha. A přesně takový musí být film. Tohle mi nařídil, ale potom se na to odmítl podívat. (smích) Takže jsem z toho neměl nejlepší pocit. Byl bych radši, kdyby to viděl, ale na druhou stranu jsem byl přesvědčený, že je to hrozně dobrý film. Vím, že to zní arogantně, když člověk chválí svoje. Ale já to myslím hlavně tak, že se jedná o super film hlavně díky Tomášově přístupu.“

Nejtemnější zákoutí Řepkovy duše

Měl jste absolutně volnou ruku?
Větrovský: „Ano. Přistoupil k tomu natvrdo. Nikdy neřekl, že na nic neodpoví, šel do nejtemnějších zákoutí své duše. Takže když se vracím k vaší otázce, tohle mě uklidňovalo. Byl bych klidnější, kdyby to viděl, ale byl jsem přesvědčený, že se mu snímek bude líbit.“
Řepka: „Já jsem Petra úmyslně dostal pod tlak. On si to neuvědomuje, možná až zpětně… Možná po filmu čekal z mojí strany i nějaký malý blikaneček. (smích) Ale ne, to myslím ze srandy. Fakt to udělal skvěle.“
Větrovský: „Když jsem mu pustil trailer, tak po něm brečel. Věděl jsem, že to nejsou slzy smutku a neštěstí, ale dojetí. Což už pro mě byl dobrý signál.“

Jakou scénu z filmu máte nejraději?
Řepka: „No, dobrá otázka… Nejvíc fotbalové věci, ale jinak celý film. Byl to můj život. Nahoru dolů. Zažil jsem spoustu eskapád, ale dostal jsem se z nich. Měl jsem kolem sebe vzácné lidi, kteří mi pomohli. Teď už vím, že bez nich bych to nedal. Hlavně moje žena (Kateřina Kristelová), kamarádi. A vlastně i Petr, s kterým se známe přes dvacet let. Také on znal můj životní příběh. A každá scéna byla opravdová, dokonalá. Nemůžu vypíchnout nějakou zvlášť.“

Bylo těžké nechat filmaře nahlédnout i do nejhlubšího nitra?
Řepka: „Můj film je o celém mém životě. Se vším všudy. Každý se umí vyfotit s trofejemi, s medailemi, možná jsou lidi, kteří touží, aby někde stála jejich socha. Ale já jsem tohle nepotřeboval. Žádné adorování. Chtěl jsem ve filmu opravdu ukázat svůj život. Že i my fotbalisti jsme normální lidi, kteří po kariéře řeší problémy. Nic není jenom růžový. Já se za ten film nestydím. A hodně lidí se mě ptá, jestli bych něco chtěl vrátit, žít jinak.“

Co odpovídáte?
Řepka: „Neměnil bych nic. To je život, který jsem si prožil, tak to mělo být. A jsem na něj hrdý.“

Vy, Petře, máte nějakou scénu, která vás nejvíc bere za srdce?
Větrovský: „Přemýšlím… Mně se na to celkově hezky dívá. I přímo na Tomáše. Protože on je opravdu syrový, autentický. Už na první předpremiéře v Nymburce, na naší první zastávce v rámci turné, se nesměle a nervózně ptal lidí, jestli se jim to líbilo. Lidi pochopitelně kývali a někteří křičeli: Nejlepší byla autenticita! Což je právě věc, kterou diváci nejvíc oceňují.“

A co ta konkrétní scéna?
Větrovský: „Kdybych měl říct jednu, tak se mi hrozně líbí, jak na konci dostane od své partnerky… Ale nebudu prozrazovat co. A najednou je vidět malý kluk, který dotazem, jestli jsou tam ryby, rozesměje každý kino. V tom je vidět, jak je opravdový. Tomáš Řepka prostě nic nepředstíral. Miluju scény, kdy je vidět, jak je přirozený, i když sedí před kamerou. Je v něm všechno. Dobro i zlo. Můžete mít Řepku rádi, můžete ho nenávidět, ale nikdy nemůžete říct, že je to fejk. Řepka je Řepka.“

Nechci prozradit, jak film končí, ale vy jste opravdu netušil, co se chystá?
Řepka: „Absolutně ne. A paradoxně to velké překvapení, které na mě čekalo, mě svým způsobem až tolik nezajímalo. Chtěl jsem vědět jenom jednu věc. Jestli jsou tam opravdu ryby. Je to zvláštní, ale tohle jsem přesně já. Pro mě nikdy nehrál velkou roli mamon. Někdo může polemizovat, jak to, když jsem měl v garáži šest auťáků, nejlepší značky. Ale postupně jsem zjistil, že mě nejvíc baví ty nejjednodušší věci. Což je ve filmu vidět. Každý by se rozplýval… Ale já jsem prostě chtěl vědět, jestli jsou tam ryby. To je pro mě podstatný. Víc už o tom radši nebudeme povídat, ať se lidi podívají v kině.“

Na scénáři jste, Tomáši, nějak spolupracoval? Nebo jste kontaktoval bývalé parťáky?
Řepka: „Vůbec ne. Nic. Všechno bylo v kompetenci Petra a jeho lidí.“

Ve filmu vystupují i někdejší slavní spoluhráči, jak jste je sháněl?
Větrovský: „V dnešním světě znáte někoho, který zná někoho, kdo zná toho, koho potřebujete. Jde o to, jestli osobnosti chtějí s vámi strávit čas a mají chuť promluvit o člověku, o němž točíte film nebo děláte knížku.“

Což se podařilo.
Větrovský: „Najednou člověk vidí, že na české hvězdy se nezapomíná. Potvrzuje to jejich hodnotu ve světě. Už jenom to, jaké globální hvězdy jsou ochotné o nich mluvit. Třeba Rui Costa, vítěz Ligy mistrů, jeden z nejlepších portugalských hráčů v historii, dnes prezident Benfiky Lisabon. Denní program má rozsekaný na minuty, ale stejně se s vámi sejde a hodinu vypráví o Tomášovi. To samé Mario Lemieux, který promluvil o Jaromíru Jágrovi do autobiografie JÁ68, kterou nedávno vydal. Tohle je důkaz, jak velké sportovce doma máme a co kdysi venku dokázali. Že je opravdu uznával celý sportovní svět.“

Když už jsme o Jágrovy biografie. Stihl jste jí prolistovat?
Řepka: „Samozřejmě. Byl jsem i na křtu, čehož jsem si vážil, byla to čest. Je to úžasná věc. Jarda je legenda legend. Světový klenot. A strašně mě potěšilo, že přišel i na premiéru mého filmu. Takoví lidé, to jsou klenoty… Třeba jako Karel Gott. Moc si jich vážím. Už jenom, že s nimi můžu být ve společnosti, je super. Koukám, pozoruju a hltám každé slovo. Protože to má hlavu a patu. Opravdu hodně inspirativní. Což je další věc, kterou jsem dřív neuměl. Bylo mi to ukradené, s nikým jsem se nestýkal. Proč taky, že jo? Já jsem Řepka… Ale vidím, že mi utekla spousta věcí, a teď to doháním. Vážím si, že můžu potkávat vzácné lidi, jako je Jarda.“

Zpátky k fotbalu. Došlo vám zpětně, jak jste se dokázal prosadit v italské Fiorentině? Možná to tehdy nebylo až tak doceněné, že?
Řepka: „Ano. Tehdy mi to ani nepřišlo. Já jsem pravidelně hrál ligu, která v té době, troufnu si říct, byla nejlepší na světě. Až všechno skončí, ohlídnete se a řeknete si: Ty bláho… To byl úlet! S jakými jsem hrál frajery. Já, kluk z vesnice. Moje máma je z deseti dětí. A já se z nějaký, odpuštěním, prdele odnikud vyhrabal takhle vysoko. Můj život byl i po všech eskapádách hezký. Užil jsem si ho na plný koule, ničeho nelituju. Můžu říct, že se to opravdu povedlo. Vděčím za to hlavně Petrovi a jeho týmu. Péťo, ještě jednou musím poděkovat. Opravdu velkolepé dílo!“
Větrovský: „Díky, jsi hodnej…“

Tomáši, vy jste rozděloval. Málokoho jste nechal chladným, buď vás lidi milovali, nebo nenáviděli. Máte pocit, že díky filmu se zvětšuje ta první množina?
Řepka: „No… (přemýšlí) Asi jo. Musím se přiznat, že je spousta lidí, a Péťa to ví, kteří chtějí zpátky toho starýho Řepku. Ale já si myslím, že ten opravdový Řepka, jako byl dřív, už nebude. Fakt ne. Vedu teď krásný život, který jsem si vždycky přál. Ani dole, ani nahoře, ale v krásném středu. Nepotřebuju mít dvacet auťáků, pět baráků a další kraviny, abych byl šťastný. Já to zažil, měl jsem všechno. Prachy, luxus, krásný ženský. A přesto jsem v tom šťastný nebyl! Teď jsem v krásném středu, naplňuje mě to. Ale je pravda, že lidi by chtěli toho starýho Řepku, blikance. To už se, bohužel, nevrátí. Nebo vlastně bohudík!“
Větrovský: Ale něco v tobě pořád je.
Řepka: „To jo. Nemůžu říkat, že jsem vyčichlej dědek, za chvíli mi bude dvaapadesát. Ale už je to jiný Řepka.“

V čem nejvíc?
Řepka: „Přemýšlí trochu jinak, už to není ten startující prvok, který hned vystříkne. Snaží se přemýšlet, než něco vypustí. V jádru tam Řepka pořád je, ale už uhlazenější a učesanější.“

Stal se při natáčení nějaký blikanec? Kdy se mu opravdu nelíbilo, že na něj míří kamera?
Větrovský: „Ne. Párkrát jsme se jenom lehce vzájemně vyprovokovali, ale nic vážnýho. To jsou hecovačky. Tomáš má kočkovací povahu, je to typický sportovec, který má humor z kabiny. Rád rejpá. Ale jinak nic. Vím, že to zní jako klišé a pro tenhle rozhovor by bylo zajímavý říct, že mě několikrát vyřval nebo mi dal čelo a rozmlátil kameru. Ale ono to tak nebylo. Byl to člověk, který se vždycky snažil odvést to nejlepší. Bylo mu jedno, jestli je zapnutá kamera, nebo ne. Na co jsem se zeptal, na to odpověděl. Nosil štábu stativy, staral se, aby měli všichni co jíst i co pít. Prostě hodný starostlivý parťák, který se skamarádil s celým štábem. Ne nadarmo byl ve všech týmech lídrem. Vždycky myslel na týmový úspěch, tohle v něm zůstalo. V každém týmu, i když měl kolem řadu dalších hvězd, byl vždycky výrazná osobnost. To v něm zůstalo – že myslel na ostatní.“

Tomáši, jak bylo těžké zavzpomínat na drsné životní začátky? Když maminka ve filmu promluvila, za jakých okolností jste přišel na svět?
Řepka: „Byly u toho slzy, přiznávám. Protože já jsem už to, o čem v úvodu mluvila máma, vytěsnil. Navíc jsem vůbec nepočítal, že to poví a takhle se rozpovídá. Ale když se o ní bavíme, musím říct, že i ona byla ve filmu fantastická. A co se týče mého biologického otce, mám pro něj pochopení. Nezazlívám mu to. Když se potkáme, pozdravíme se, hezky pokecáme. Žádný problém. I takové věci přináší život, takhle jsem to vždycky vnímal. Lidi se potkají, pak se rozejdou. Tady šlo vlastně jenom o jeden takový nevinný šmajchl. A byl jsem z toho já. (smích) Takže zaplaťpánbůh, že jsem tady a že si to máma nerozmyslela.“

Ale když jste to viděl, musel to být silný moment.
Řepka: „Je pravda, že mě ta scéna trošku vrátila zpátky. Sice jsem ji měl v hlavě, ale někde hodně vzadu. Teď se zase ozvala. Takže to byla jediná věc, která mě možná malinko skopla dolů, ale je to pryč. Takový je život.“

Viděly film i vaše děti?
Řepka: „Podle mě už jo, zatím jsme se o tom nebavili. Ale myslím, že se jim to líbilo. Jsem jejich táta, znají mě, takže tam nic nového, co by neznali, nebylo.“

V čem byla práce na filmu jiná než u těch předešlých?
Větrovský: „Je jiný. Myslím si, že je to i nejlepší film, který jsme udělali. Sbíral se několik let, což se projevilo. Je rozdíl, jestli něco spíchneš za rok, za dva, nebo skoro za sedm. Je to znát, všechno je vyladěný. Zase se vrátím ke knížce Jardy Jágra, který ji dělal třináct let. Možná je to až k pousmání, ale má to svůj důvod. Na díle je to vidět. Svíčkovou sice uvaříš za hodinu, ale nebude dobrá. A pak se budu opakovat, je to i v autenticitě. Skoro žádný můj film není v nejtěžších momentech tak tvrdý. I Gábina Soukalová je má. Ale Tomáš je má hned od začátku.“

Právě ten je mimořádně silný.
Větrovský: „Ano. Jak se dostal na svět? Neexistuje moc těžších cest. Přijdeš do kina, a hned tě to usadí a donutí k zamyšlení, jak málo stačilo, aby se vůbec nenarodil. Maminka vypráví příběh, že někde v noci přespala a vzniknul Tomáš. V silně křesťanské rodině a v době, kdy se svobodné matky veřejně odsuzovaly. Ta upřímnost je neuvěřitelná. V tom je dokument jiný. A z těch, které jsme natočili, je vlastně nejmíň o sportu. Je nejvíc o životě. Tomáš svým životem bavil, inspiroval, ale i sám sebe trápil. Tam se najde všechno.“

Tomáši, vy jste viděl předešlé Petrovy filmy? Takže jste znal jeho práci?
Řepka: „Ano. Byly hezké. Ale jak říkal Petr – aby to nevypadalo jako samochvála… (přemýšlí) I sami protagonisté předešlých dokumentů, kteří byli pozvaní na slavnostní premiéru, museli uznat: Tomíku, tenhle film byl lepší než ten můj.“
Větrovský: „Ano, to říkala i Gabča Soukalová nebo Honza Koller.“
Řepka: „To mě potěšilo a zahřálo u srdce. Život není jenom o pohárech, o titulech. Ale jsou věci, kterými i my sportovci musíme projít, o kterých fanoušci nevědí. Tady se to ukázalo.“
Větrovský: „O těžkých momentech mohou otevřeně vyprávět i ostatní, ale Tomáš to dělá jinak. Z jeho výpovědí máš pocit, že je mu jedno, že to někdo natáčí. Nehledá slova, moc nepřemýšlí, prostě to jde z něj. Je to spontánní.“

Když si jdete zahrát fotbal, je ve vás pořád ten starý Řepka? Nebo už i na hřišti jste jiný?
Řepka: „Asi narážíte na můj první start za Jevany, červená karta.“

Vidíte, tohle jsem zrovna nemyslel, já to myslel obecně.
Řepka: „Krásně jsem vám nahrál na smeč. (smích) Ale určitě už jsem jiný. Je to dané věkem, což je normální. Pozor, pořád mám zápal do hry! Za každou cenu chci vyhrát. Ale už jsem uhlazenější, je v tom větší diplomacie. Neskáču na první dobrou, nenaběhnu si hned. Ale moje podstata při hře je jasně daná: vyhrát, udělat pro to maximum. S velkým srdcem. A jestli hraju desátou ligu, nebo první, nedělám v tom rozdíl. Jsem bojovník, nikdy nebudu jiný. Ale jo, už je to malinko jiné.“

V čem ještě?
Řepka: „Respekt od spoluhráčů i soupeřů cítím. Ale už to neplatí ze strany rozhodčích. V nižších soutěžích si honí triko na mém jméně, vylučují mě, diskutují se mnou o kravinách. Navíc mi tykají. Aniž by mě znali nebo něco se mnou prožili. Rovnou tykačka. Takže ze strany rozhodčích je to zvláštní, až prapodivný přístup k mojí osobě.“

Budoucí trenér Sparty?

Studujete trenérskou licenci, že?
Řepka: „Už mám vystudované áčko. A ještě mě čeká profi.“

Je vaší touhou jednou trénovat Spartu, klub vašeho srdce?
Řepka: „Samozřejmě. To je velký sen. Musím na něj ještě počkat a začít někde níž, abych měl praxi. Potom začnu trénovat profi licenci, abych mohl trénovat i největší kluby. Jde to postupně, ale ambice mám velké. Stejně jako na hřišti. Takže ano, jednou bych chtěl trénovat Spartu. Je to v plánu.“

Petře, i vy máte velké ambice. Už několik let točíte o Jaromíru Jágrovi. Je to pro vás největší výzva? Dokončit celý film?
Větrovský: „Mám rozděláno víc věcí. A stejně jako Tomáš, který chce vyhrát jakoukoliv ligu, já chci, aby každý z našich projektů byl nejlepší. Aktuálně žiju filmem Hříšník. Jezdíme po turné, Tomáš vyprodává sály i kina. A film o Jardovi Jágrovi stále točím. Před pár lety mi řekl: Péťo, jestli chceš mít natočený moje poslední zápasy, tak toč! Tak jsem začal, už je to několik let. Občas si ze mě někdo udělá srandu, jak dlouho to budu dělat.“

Jaká je vaše odpověď?
Větrovský: „Je mi to jedno. Klidně budu točit dvacet let. Jeho knížka, která je teď v prodeji, se dělala třináct let. A jedná se o fantastické dílo s mimořádným příběhem od skvělých autorů. Takže na dobré věci si člověk musí počkat. To stejné bylo i s Tomášem. Taky jsem ho nenatočil za chvíli, zabralo to několik let. A musím říct, že právě film Hříšník mě hrozně posunul v tom, abych všemu dal čas. Že to nemusím natočit za rok. Už vím, že není chyba něco odložit, netlačit na pilu. O to víc to člověk může dotáhnout k dokonalosti. Já se vždycky snažím, abych měl čisté svědomí. Určitě by někdo o Tomášovi mohl udělat lepší film, mám pokoru, ale už bych to nebyl já. Já jsem to udělal nejlíp, jak jsem mohl. A s tím můžu jít v klidu spát. Dokázal jsem ze sebe a našeho týmu vymačkat to nejlepší. Víc už nedokážu. Což je vždycky moje ambice – aby to nebylo spíchlé horkou jehlou.“

Když dělám rozhovory, stává se, že musím s těžkým srdcem něco škrtnout, protože se prostě nevejde všechno. I tohle bylo pro vás dilema, co vynechat?
Větrovský: „No jasně. Hlavně pro můj tým to bylo těžký. Já už jsem na to zvyklý, ale pro ostatní… Když se film dostříhal, trval čtyři hodiny. A i tak dával smysl a byl zajímavý. Ale chápu, že v kině je neukoukatelný. Takže jsem musel vyházet spoustu zajímavých věcí, což je pro režiséra nejtěžší. Můj cíl byl dostat se do dvou hodin. Takový je život, ale i tak mě jedna věc mrzí.“

Jaká?
Větrovský: „Mohl jsem na začátku říct, že udělám film, plus sérii. Třeba prodlouženou verzi, deset dílů po třiceti minutách. Tomáš by to utáhl. Sparta, dětství, vězení… Tam by se dalo dát hrozně moc. Ale třeba se k tomu ještě vrátíme, nechám to otevřené.“
Řepka: „Péťo, je to velký závazek. Už teď se na to těším.“

I pro vás by bylo zase překvapení, co se tam objeví?
Řepka: „No jasně. Já jsem opravdu nic neviděl. Jediný záběr. Nic. Rád se nechávám překvapovat.“
Větrovský: „Dokonce to bylo tak, že na předpremiérách, které byly před tou hlavní (11. listopadu), když jsme spolu mluvili a chtěl jsem říct něco, o čem ve filmu mluví, zacpal si uši.“
Řepka: „Jasně jsem mu řekl, že to nechci vidět. Já jsem trval i na tom, že do sálu přijdu až v době, kdy skončí titulky. Dřív ne. Přišel jsem, až bylo holé plátno.“

Všechno jste viděl až při velké slavnostní premiéře v sále plném osobností.
Větrovský: „Už v autě na něm byla vidět lehká nervozita, mám dojem, že to na něj trochu dolehlo. Místo, aby se podíval doma v obýváku, koukal se na to všemi pozvanými hosty. Museli jsme otevřít druhý sál, jaký byl zájem. Nepodíval se v klidu, ale s několika set lidmi. Pak navíc všichni chtěli znát pocity, nemohl si zážitek ani nechat uležet. Do toho velký emoce. Chvíli brečíš, chvíli se směješ. Nebylo to jednoduchý, ale Tomáš si to tak přál.“
Řepka: „Ano. Proto se na to musím ještě někdy v klidu podívat.“

Podstatu života a štěstí našel až teď

Ve filmu zaznělo, že dřív jste žil v luxusu. Nechybí vám teď víc peněz?
Řepka: „Ne. I přesto, že jsem tyhle všechny věci měl, nedělalo mě to šťastným. Byl to pseudoživot, něco jsem si dokazoval. Ale podstata života a štěstí chyběly. Až teď jsem je našel.“
Větrovský: „Spousta sportovců vydělává nadstandardní peníze, ale nejsou na to připravení. I to ve filmu zaznělo. V devadesátkách brali kluci ve Spartě desítky tisíc, přišli do Itálie a brali miliony. Je logické, že si koupíš to, o čem jsi snil jako kluk. Hrál sis s angličáky, no a teď si tedy Ferrari koupíš. Ale už se nikdo nestaral, jestli mají zaplacené sociální a zdravotní pojištění, jestli mají nějaké spoření. Všechny zajímalo, aby o víkendu dávali góly. Nic víc. Ale podívejte, kolik fotbalistů nebo hokejistů se dobrovolně rozloučilo se životem, protože se dostali do svízelné situace. A i v tom si myslím, že je film poučný. Vždyť i Tomáš od toho byl kousek… Tehdejší agenty zajímalo jediné: Hraj, dávej góly, a hlavně dobře přestup! Ale víc hráčům nepomáhali. Aby v nich vybudovali povědomí o finanční zodpovědnosti a o tom, jak je třeba se nachystat na další život.“
Řepka: „Přesně tak.“
Větrovský: „Když nemáš u sebe tátu, který na tebe dohlíží, tak je to obzvlášť těžký. Což byl Tomášův případ. Navenek máš všechno. Auta, ženský, ale co dál?“
Řepka: „Nejhorší je, že se na tebe nabalí rádoby kamarádi. Ty žiješ ve svojí bublině a i ostatní věci bereš tak, že jsou jako ve fotbale. V rámci fair play, že platí podání ruky. Nepočítáš s tím, že by tě někdo zradil. Jenže normální, opravdový život je o něčem jiném. Přijde kruté vystřízlivění. Zjistíš, že máš kolem sebe podvodníky, lháře a lidi, kteří tě chtějí, s odpuštěním, ojebat. No a pak zákonitě narazíš. Tak to bohužel je.“

I tohle je silné sdělení, které jste chtěli vzkázat prostřednictvím filmu?
Řepka: „Jasně.“
Větrovský: „I sám Rytmus po skončení filmu říkal, že se ve spoustě scén našel a měl pochopení pro to, co dělal Tomáš. Sám je z rozvrácené rodiny, neměl otce, do toho brzy odešel z domova. Cítil se jako rebel, vzdoroval. No a taky narazil. Pak se poučil a sám říká, že by film mělo vidět co nejvíc mladých lidí. Aby si dali pozor.“

Tomáši, co vás teď vlastně nejvíc baví?
Řepka: „Úplně obyčejné věci, na které jsem neměl čas a ani mi nedávaly smysl. Rybaření, procházky, společný čas s Kačkou (Kateřinou Kristelovou), s rodinou. Setkání s dobrými lidmi, fajn večeře. Když není zrovna Božkov, tak jiný dobrý rum. (smích) Je to i věkem. Na starý kolena si život užívám jinak. I ho jinak vnímám, třeba přátele kolem sebe. Dřív byly podstatné věci, které mě nezajímaly. Přehlížel jsem je. Teď už ne. V base jsem se naučil jednu zásadní věc – že nic není samozřejmost. Není možný jenom brát, ale musíš i dát. Je spousta věcí, které si lidi z  filmu mohou vzít do života.“

Jaká reakce vás nejvíc dojala?
Řepka: „Když lidi tleskají vestoje a to, co říkala máma. Ale vlastně všechno mě dojímá. Teď už si můžu dovolit brečet, dřív ne. Všechno ze mě spadlo. Ukazuju lidskou stránku, kterou jsem měl vždycky, ale… Novináři mě šoupli do nějakého šuplete, takže jsem tu hru začal hrát. Hrál jsem ji, protože to chtěli. Mě dneska dojímá úplně všechno, což je zvláštní.“

I romantický film, na který se doma díváte?
Řepka: „Samozřejmě. Pustíme si Titanic a já pláču. Nevím, no…“ (smích)

Proč (ne)dělat z Řepky legendu?

Petře, je rozdíl točit film o Janu Kollerovi, což je vesměs pozitivní příběh?
Větrovský: „Je to jiné. Je spousta herců, kteří chtějí točit záporné hrdiny. Je to těžší, ale i zajímavější. Když to řeknu s nadsázkou: Není tak náročný sestříhat krásné góly a cestu, jak to odmala všechno klapalo, byť absolutně nechci shodit nezaměnitelný příběh Honzy Kollera. Slezl z traktoru a stal se nejlepším střelcem reprezentace. Ale film Hříšník? To je jiný. Navíc je to i výzva pro tvůrce, protože to není jednoznačný. Tomáš není typický padouch. Je to chlap s velkým srdcem, dokáže se k minulosti postavit čelem. Za něčím si stojí, za něco to schytal. Takže nabízí spoustu vrstev svojí osobnosti, což je extrémně chytlavý. Najde cestu zpátky, jde nahoru, zase vyhrává. Ale nedá se říct, že on by byl padouch, a Honza Koller hrdina. Ne. Obě dvě jména jsou legendy. A to by si lidi měli uvědomit.“

Jak to myslíte?
Větrovský: „Někdy mi píšou: Proč děláš z Řepky legendu? Po tom všem, co provedl? Nedávno jsem si o tom psal s někým na Instagramu. Tak jsem se ho zeptal, jestli je podle něj legenda Mike Tyson. A on, že jednoznačně. Tak mu odpovídám: Ale víte, kolik špatných věcí provedl? To se vůbec nedá s Tomášem srovnávat. Lidi mají pocit, že legenda je člověk jako Mirek Dušín. Ale tak to není. I Tomáš Řepka je stoprocentní legenda. S dobrými i špatnými věcmi. Při svém příběhu zajel do temných zákoutí, aby se zase vrátil na správnou cestu. Ale i tak je to legenda.“

Jak se to poslouchá?
Řepka: „Zase mi ukápla slza. Protože Petr tohle umí – zabrnkat na správný struny. On mě vždycky rozpláče na první dobrou. Podstatné je také to, že jsem nikdy předtím neuměl poděkovat a poprosit. A teď už to umím.“

Máte větší pokoru?
Řepka: „Ano. Tohle mě naučil život. Před lety jsem si říkal: Já jsem Řepka, proč o něco prosit?“

Kluk z průmyslovky režisérem

Petře, kdy vás vůbec napadlo točit filmy, když vůbec nepocházíte z takového prostředí?
Větrovský: „Odmala mě strašně bavily filmy. Hlavně životopisné, třeba Rocky. Na nich jsem vyrostl. Potom jsem jednou jel za MMA šampionem Attilou Véghem, kterého jsme měli jako hosta u Noci s legendou s Mikem Tysonem a měl být i u Tysona Furyho. Vydal jsem se do Gabčíkova a Trnavy natočit medailonek. Když jsme byli u jeho rodičů, přišel mi jeho příběh hrozně silný. Zazněly věci, o nichž nikdo nevěděl. Tak mu říkám: Hele, natočil už o tobě někdo film?“

Jak reagoval?
Větrovský: „Nie braško. Ale velmi bych chcel… Tak jsem zavolal manželce a říkám jí, že natočím film. Jíťa odpověděla: Jestli si myslíš, že to umíš, tak to udělej. Takže mě jako vždycky podržela. Tehdy jsem se do toho pustil trochu naivně. S kamerou bez mikrofonu, bez zvuku. Původně jsem si říkal, že to dáme do malého kina, kam pozveme mojí rodinu, jeho. Zatleskáme si a budeme mít památku. Ale nějak se to zvrtnulo. On tehdy v nejsledovanějším zápase porazil Karlose Vémolu, navíc mu manželka porodila syna. Jeho popularita letěla nahoru. Já jsem věděl, že to nemůžu zkazit, byl to pro mě hrozný stres. Střihal jsem doma v ložnici, potom jsem byl zavřený v pokojíku u jednoho kamaráda. Každý den do dvou, do čtyř do rána.“

Ale nakonec se to povedlo, ne?
Větrovský: „Na film přišlo padesát tisíc diváků, devět týdnů byl jedničkou na Netflixu, dostal se na HBO i na další platformy. Ale já jsem řekl, že už nic netočím, protože mě to hrozně vytrestalo. Říkal jsem si, že to nemám zapotřebí.“

Jak přesně to myslíte?
Větrovský: „Nikdy jsem nezažil takový tlak, aby se vše stihlo. Moje manželka navíc přenášela miminko. Už visely billboardy na film, ale nebyl hotový. Skoro jsem nespal. Jak jsem stříhal vleže v ložnici, měl jsem tak zatuhlý krk, že mně do něj museli píchat injekce. Řekl jsem, že už tohle nikdy! Ulevil jsem si, že to dopadlo dobře. Lidi byli spokojení, film měl úspěch. No a potom přišel covid, já jsem neměl co dělat. Už jsem měl puchýře z toho, jak jsem hrál PlayStation. A vydali nařízení, že mezi okresy mohou jezdit herci, zpěváci nebo filmaři. Věděl jsem, že hrát v ničem nebudu, zpívat neumím, tak musím být režisér.“ (smích)
Řepka: „Péťo, nekecej. Zpívat umíš hezky!“
Větrovský: „Ale ne nikde veřejně. (smích) Napsal jsem pár fotbalistům, jestli by neměli zájem o film. Chytil se Honza Koller. Dali jsme si sraz, já jsem ho čtyři hodiny lámal, a potom řekl, že do toho jde. Když film o něm vyhrál dvě hlavní světové ceny na festivalu sportovních filmů v Miláně a já jsem dostal cenu světových kritiků, tak jsem si řekl, že je to boží znamení. A že jdu točit dál. No, a potom jsem to rozjel na plný koule.“

Co, Tomáši, říkáte na takový příběh?
Řepka: „Že je extrémně zajímavý. A taky by o sobě mohl něco natočit. Protože tohle je ojedinělá story. Začátek nové kariéry jako prase. Z nuly nahoru. Prostě úlet.“

Vy přitom nemáte filmařské vzdělání, že?
Větrovský: „Nemám, což bylo zezačátku trnem v oku u zavedených zasloužilých umělců, abych to podal diplomaticky. Jak si někdo s elektroprůmyslovkou hraje na režiséra! Když vyšly první články o Attilovi, nikdo ani nepsal, že jsem režisér. Že jsem spíš marketér, který to nějak poskládal. I mně přišlo blbý dát do titulků slovo režisér. Kritici ve mně vlastně vyvolali pocit, že jsem se styděl. Ale potom se zvedla vlna úspěchů. Sami lidi mě zastavovali a děkovali. I za další filmy. Potom psali, že jsem režisér, a když jsem vyhrál světové ceny, už to museli akceptovat. Dneska to nikdo nezpochybňuje. Bylo těžké se prosadit hlavně proto, že nemám vzdělání. Všichni si klepali na čelo, jak někdo může točit filmy, když vůbec nechodil na filmovou školu? Ale zase přicházím s trochu jiným pohledem. Film Attila nikdo v Česku nechtěl vzít do kin, ani se nechtěli na něj podívat. Mysleli si, že jsem blázen, který něco sestříhal o Slovákovi. Ale pak jsem potkal producentku Evu Pavlíčkovou Hartmanovou z Bohemia Motion Pictures, jejíž manžel je MMA bojovník, a řekla, že to do kina pustí. Všechny moje další filmy skončily u ní, protože jí nikdy nezapomenu, že se na mě nevykašlala. Aniž by film viděla, pustila ho do kin, věřila mi. A film vidělo padesát tisíc diváků.“
Řepka: „Neuvěřitelný.“
Větrovský: „Což je na dokument obrovské číslo. Aby si čtenáři Sport Magazínu udělali představu – když Attila běžel na Slovensku první víkend, tak v kinech byli Mizerové s Willem Smithem nebo snímek, v němž hráli Leonardo diCaprio a Brad Pitt. A Attila byl první! Porazil všechny hollywoodské filmy. Měl 14 tisíc za dva dny a vyhrál.“
Řepka: „Naprostý úlet.“

Tak si můžete prohodit role, ne? Že byste, Tomáši, teď natočil film o Petrovi…
Řepka: „Hezký vtip, no…“
Větrovský: „Tomáš točí navijákem, když vytahuje štiky.“
Řepka: „V téhle oblasti jsem opravdový boomer. Tohle neumím a nebudu se to už učit, protože nechci profíkům fušovat do řemesla. To by bylo fiasko. A za tohle Petra obdivuju. Nebál se a pustil se do toho. Znovu musím říct, že i dokument o Petrovi by byl hodně zajímavý.“

Instagram jako španělská vesnice

A co vy a sociální sítě?
Řepka: „Mě to zachytilo ve věku, kdy se moc věcí nenaučím. Není to můj svět. Něco zvládnu, ale pomáhá mi Kačka. Jsou situace, kdy něco vyfotím, a ona řekne: To snad nemyslíš vážně, ne? To tam nemůžeš dát… Nemám na to oko. Instagram je pro mě španělská vesnice.“
Větrovský: „Ale v hlavičkových soubojích je pořád dobrý.“
Řepka: „Hlavičky, skluzy, souboje, nůžky. To je můj obor. Klidně si otevřu školu a budu to učit.“

Jak často vlastně hrajete?
Řepka: „Teď je po sezoně, dávám si pauzičku. Ale fotbal hraju neustále. Jdu si občas zakopat i do haly. Fotbal se mnou zůstane do smrti. I když je pravda, že jsem měl období temna, kdy jsem ho úplně vypustil. Dva roky jsem ho nehrál ani jsem na něj nekoukal. Byl jsem jím tak zahlcený, že jsem si musel dát pauzu. Ale teď mě baví, jezdíme exhibice se Sigi Teamem.“

Vy jste, Petře, taky hrával fotbal. Ještě to platí?
Větrovský: „Ne. Já bych si někdy kopnul, ale u mě je problém, že v týdnu pracuju od rána do večera. Teď je turné s filmem, což je extrém, za posledních čtrnáct dní jsem byl dvakrát večer doma. Víkendy chci trávit s dětmi. Navíc by mi bylo blbý se někam cpát jenom na zápasy, kdybych nestíhal trénovat. Byl bych trapnej a ještě někomu zabíral místo.“
Řepka: „Ale technicky seš vybavenej výborně! Nožičky s balonem, to musím říct, že fakt dobrý.“

Recenze filmu Řepka: Hříšník - mezi nebem, peklem a bojem za svou pravdu

BlogyZdeněk Janda12. listopadu 202518:15

Nemusel se vůbec narodit! Řepkova maminka o strachu i myšlenkách na potrat

FotbaliSport.cz2. listopadu 202505:00