Bude zase Anglie pro smích? Vysvětlím, proč letos MS vyhraje
Světu dala fotbal. Nejúžasnější, nejgeniálnější, nejglobálnější sportovní hru. Zároveň na sebe Anglie přitáhla hrozivou kletbu. Šampionát co šampionát, ať už evropský, nebo světový, se v jejím případě mění v pohromu. Navzdory chuti, snaze, ambicím, očekáváním. A fotbalové společenství se baví. Na její účet. Nekompromisně, bez servítek. Napíše teď Rusko další díl shakespearovské truchlohry?
Úvodem nutno podotknout, že se do role boxovacího pytle Angličané tak trochu vmanévrovali sami. Během uplynulých let se dopustili celé řady chyb, které vybublaly v kolosální trable. Opakovaně totiž při obsazení klíčového postu reprezentačního trenéra volili špatné muže.
Stačí jednoduchá statistika. Steve McCLaren, Fabio Capello a Roy Hodgson během svých štací u výběru Albionu nedosáhli ani na jedno vítězství ve vyřazovací fázi velkého turnaje. Ani na jedno! Co víc, Anglie v tomto období nedokázala povalit následující soupeře: USA, Alžírsko, Kostarika, Slovensko, Island. Ostuda, jinak to nazvat nejde.
Dalším faktorem, který brzdí Anglii v rozletu, je paradoxně její výkladní skříň. Premier League. Nejnáročnější a v očích mnoha expertů nejlepší liga na světě. S tím ovšem úzce souvisí skutečnost, že se v ní také točí obrovské peníze. Přední kluby si mohou dovolit utrácet astronomické sumy za hráče ze všech možných zemí. A taky to dělají.
Důsledkem je, že Premier League sice má ohromující úroveň, nutně to ovšem odnáší angličtí mladíci. To už opravdu musí být, aby některý z nich dostal adekvátní prostor k potřebnému rozvoji.
V současnosti tuhle cestu razí alespoň Tottenham. Ostatně, právě on dodává anglické reprezentaci kostru. V dalších elitních klubech – Manchesteru United, City, Arsenalu či Liverpoolu – je ovšem domovská stopa výrazně potlačena. Prim hrají zahraniční hvězdy. Tu Kevin de Bruyne nebo Mohamed Salah, tam Eden Hazard nebo Mesut Özil. Tlak na výsledky (nejen sportovní, ale samozřejmě i marketingové) je zkrátka obrovský.
Ostrované si o opakující se posměšky navíc říkají neustálým vyhlašováním nejvyšších ambicí. Ano, v některých případech byly na místě.
