Sparta nemusí být stroj na požírání trenérů. Proč dává tahle štace smysl

Navzdory veškerým okolnostem a historickým reáliím to právě nyní nemusí být sebevražedná mise. Vůbec ne.

Jedná věc je ovšem naprosto evidentní. Nový trenér Sparty to bude mít těžké. Tak těžké, že si to pravděpodobně naplno uvědomí až ve chvíli, kdy se své funkce ujme. To je zkrátka daň, kterou musí zaplatit každý, kdo chce usednout v nejprestižnějším trenérském křesle, jaké může Česká republika nabídnout.

Na druhé straně je třeba současný stav věcí vidět i z jiného úhlu pohledu než toho, který nabídne pohled do trenérské historie Sparty či na její výsledky z posledních sezon. Existuje celá řada důvodů, proč pro nového kouče, ať už jím bude Pavel Vrba, či Václav Jílek, tahle štace dává smysl.

Ten hlavní logicky představuje Tomáš Rosický . Byť je na zevrubné hodnocení jeho práce v pozici sportovního ředitele stále příliš brzy, sama o sobě možnost pracovat s někým takovým je maximálně lákavá. Někdejší vynikající záložník strávil drtivou většinu kariéry ve špičkových evropských klubech, z blízka tak viděl, jak se dělá velký fotbal.

Rosický má na spoustu věcí neotřelý pohled, už samotná debata o fotbale s ním je inspirující. Pokud má někdo šanci držet jasně stanovenou vizi a směr, kam by se měl klub ubírat, je to právě on. Stejně tak může novému trenérovi poskytnout takovou ochranu jako málokdo předtím. Zapomínat bychom totiž neměli na skutečnost, že má za sebou „arsenalovskou školu“. A jestli je pro tenhle klub něco typické, tak téměř bezmezná důvěra v trenéra.

Sportovní šéf Sparty mohl několik let prakticky v přímém přenosu vidět, jak silnou pozici měl v klubu navzdory uvadajícím výsledkům Arséne Wenger. Je naprosto přirozené, že si tenhle přístup přenáší i do své stále relativně nové role. S jistotou proto můžeme říct, že Rosický rozhodně nebude tím, kdo by při prvním problému či neúspěchu zvažoval trenérskou rošádu. Ze své pozice v hierarchii klubu, která stále sílí, navíc může podobné úvahy z jiných názorových proudů rychle zadusit.