Strašák, Ritchie a ztráta fanouškovské nezávislosti
Od nechvalně proslulého Ritchieho nebylo v českém fotbale slavnějšího fanouška, až se objevil Strašák. První - opilý mladík, který v den své svatby napadl před jedenácti lety pomezního rozhodčího. Druhý - vyspívající mladý manažer vzdávající se pozice lídra kotle. Představují dva póly téhož světa. Výtržník z Bohemians i slávistická celebrita vykročili tam, kam se lidé jejich typu vydávat nemají.
Gary Lineker v komentáři k fanouškovi, jenž při srpnovém utkání Tottenhamu s West Hamem přiběhl provést přímý kop, ironicky poznamenal, že se to mu povedlo líp než hlavnímu exekutorovi Christianu Eriksenovi. Onen fanoušek Spurs si ale legrace moc neužil, strávil noc ve vězení, dostal pokutu a má zákaz chodit na fotbal.
I když v tom ani není násilí, má fotbal jasno - fanoušci patří do hlediště. Lidé typu Ritchieho a všichni ti "pitch invaders" světa ztrácejí trestem fanouškovskou nezávislost, protože překračují hranice, jež se každý majitel vstupenky zavazuje respektovat.
Strašák z tohoto prostoru vykročil jiným směrem. Kdo viděl film Hooligans z roku 2005, asi si pamatuje, že nepsaným zákonem tvrdého fanouškovského jádra je mít v nenávisti média. Když na amerického mladíka praskne, že studuje žurnalistiku, má v prostředí radikálních fans problém.
Když začal být Strašák citován v novinách a na webech, když pak dokonce začal rozdávat rozhovory, s jeho pozicí šéfa Tribuny Sever to neotřáslo. Jeho dobrovolná rezignace se ale začala rodit právě na mediálním poli. Strašák měl problém taky, jen na něj dolehl jinou cestou - uvědomil si ho sám.
Fanoušci mají pokřiky a sociální sítě. Jinou formou komunikace si nutně zadají s podstatou své sociální skupiny. Tvoří ji rebelství, extremismus a hlavně nezávislost. Není možné, dožadovat se ze zábradlí za brankou dialogu s klubovým vedením kdesi v kanceláři.
Radikální skupině to bere autonomii, navíc není schopna tento dialog dotáhnout do konce. Tohle Strašák pochopil posléze, mezitím se stal nechtěným protagonistou hromadného vpádu na hřiště v poločase pohárového zápasu s Olomoucí.
Fanoušek je klubem hýčkán i vydírán současně
Také Nick Hornby v proslulé knize Fotbalová horečka (Fever Pitch) před dvaadvaceti lety dospěl k názoru, že hráč patří na hřiště a fanoušek do hlediště. Čerpal i z vlastní letité zkušenosti muže oddaného barvám Arsenalu. Když nedávno bilancoval vývoj fotbalu, zalitoval, že pravá atmosféra v ochozech ustupuje "divadelnímu" prostředí.
Fanoušek, který by si měl hledět hlavně zápasů, je rozptylován marketingem, mediální masáží. Je klubem hýčkán, ale zároveň vydírán vysokými cenami prakticky za všechno.
Český fotbal nejede souběžně s anglickým, na Strašákově příkladu je ale dobře vidět, že dezorientace a ztráta koncentrace na podstatu fandění tu je také. Paradoxně doběhla právě toho, kdo úroveň tuzemského fandění do značné míry pozvedl.
Pětadvacetiletý odstupující lídr slávistických ultras říká, že se poslední dobou stával opět víc Lukášem Valou. Má nezadatelné právo na takovou změnu. Pro český fotbal by však bylo lepší, kdyby býval zůstal Strašákem. Tak jako Zdeněk Urban zůstane ve světě fanoušků navždy Ritchiem jako odstrašující příklad všem, kdo by chtěli překročit jeho hranice.
