Pokud se šéftrenér českých atletů Tomáš Dvořák trochu zajímá o fotbal, mohl by vědět, co potkalo slavnou Hope Solovou. Brankářka americké reprezentace dostala od vlastního svazu půlroční zákaz startů za to, že na olympijském turnaji označila švédské soupeřky kvůli defenzivní hře za bandu zbabělkyň. Je jisté, že bývalému desetibojaři jeho prohlášení na adresu medailistek ze závodu na 800 metrů projde, vlastně neobsahoval žádnou vulgaritu. Nešťastný byl ale stejně jako výrok Solové.
Caster Semenyaová se s útoky na svou osobu setkává od osmnácti let. A Dvořák není jediným, kdo se přidal v souvislosti s nedávno skončenými Hrami, kde jihoafrická favoritka půlku vyhrála. Předběhla ho bývalá mistryně světa na této trati Ludmila Formanová. "Ženskou připomíná vzdáleně," řekla mimo jiné v komentáři pro deník Sport, zatímco Dvořák na více mikrofonů po příletu z Ria utrousil: "Na půlce závodilo pět holek a pak tyhle tři."
Chybějící vaječníky a zhruba trojnásobná hladina testosteronu oproti obvyklým hodnotám u údajně 99 procent žen - takto to vypadá jako logická výhoda Semenyaové proti většině soupeřek. Atletka ke všemu vstoupila do registrovaného partnerství se ženou. Nejen Dvořák a Formanová, ale i jim podobní exeprti zejména v Evropě, řekněme si rovnou že "bílá heterosexuální společnost", se bouří.
Má to jeden háček. Pokud sport chce být globální jako tento svět, internacionální jak má ve svém štítu, a otevřený, což je základní podmínka férovosti, musí připustit, že společnost netvoří toliko bílí heterosexuálové a bílé heterosexuálky. Jak upozornila Katrina Karkazisová z univerzity v americkém Stanfordu, zabývající se biologickou etikou, jde o uplatňování takzvaného západního standardu na skupinu s mnohem pestřejším složením.
Kritici Semenyaové tvrdí, že nechtějí závodnici ubližovat, jde jim prý o spravedlivé a rovné soutěžení. To je ovšem značně vágní pojem. Jestliže měříme hladinu testosteronu, budeme zanedlouho měřit také délku končetin, množství tzv. rychlých svalových vláken? Budou se muset sportovci v téže disciplíně celý rok připravovat na stejném místě a přihlašovat se do týchž závodů?
Třeba takový doping už dávno není jen záležitostí ano/ne, bral/nebral, povoleno/zakázáno. Stále víc jde o měření různých hladin, procent, kejkluje se s povolenou hranicí toho či onoho, tápe se v tom, co je organismu přirozené a co bylo přidáno uměle. A takto nejasný je i případ Semenyaová.
Úředníci nutí závodnice, aby do sebe cpaly chemii
Mezinárodní atletická federace IAAF chce znovu legitimizovat nařízení, aby sportovkyně s vyšší hladinou testosteronu musely brát prostředky na její snižování. Nemá ovšem v ruce nic víc než loni, kdy v této věci prohrála mezinárodní arbitráž. Tady už nešlo o dojmy, ale o důkazy a - světe div se - tribunál seznal, že není průkazné, aby tzv. hyperandrogenismus z hlediska tělesných dispozic v běžeckém závodě kohokoli zvýhodňoval.
Ta situace je přece příšerná - úředníci nutí závodnice, které se prostě narodily trochu jiné, než jaké by si je úřad přál mít, aby do sebe cpaly chemii a poškozovaly přirozené nastavení organismu.
Kdyby se ti, kdo pálí od boku názory, poněkud více zamysleli nebo si našli další informace, nesnižovali by se na úroveň prostořeké Solové. Jak by se tvářil atletický šéftrenér, kdyby někdo z pozice vysoké funkce jen tak prohodil, že na MS v Helsinkách 2005 závodilo dvacet desetibojařů a "ti dva Češi na kapačkách"? Co to dělá s Formanovou, když se o její trenérce a strůjkyni úspěchů Jarmile Kratochvílové neustále opakuje, že v době závodní kariéry vypadala jako chlap?
Jádro kauzy však nespočívá ve sporu o ženskost ani v tom, že poražené (některé půlkařky, ale i viz Solová) vznášejí nevídané požadavky na to, jak si mají soupeřky počínat a jak vypadat. Jde o peníze a slávu. Každý, kdo se dá prohlásit za podezřele jiného, začne vždy vadit v okamžiku, kdy vítězí.
Potíže Semenyaové začaly po zisku titulu mistryně světa v Berlíně 2009. Generální sekretář IAAF Pierre Weiss pronesl památnou větu "Je to žena, ale možná ne ze sta procent." Je to příznačný postoj štědře placeného úředníka, jehož úkolem je prodávat produkt zvaný atletika a protežovat dobře komunikovatelné a vytěžitelné hvězdy.
Britku Lynsey Sharpovou její rivalka natolik přitahuje, že o hyperandrogenismu napsala disertační práci a celou olympijskou sezonu se marně snažila úřední cestou o znovuzavedení protitestosteronových preparátů. Po šestém místě v Riu se vzteky rozplakala.
Když z případu odstraníme emoce, po Sharpové zůstane její varování, aby se atletika nestala sportem genetických monster, jež budou vyhledávána trenéry a skauty. K tomu snad lze říct jen to, že pro spoustu běžných pozorovatelů až taková je. Definovat normálnost je totiž nemožné.
Témata:
blog, atletika, dvořák, FOrmanová, sport, káninský, LOH Rio 2016, Caster Semenyaová, Sport na Heureka.cz
Související články
