Jestliže podzimní část Ligy mistrů nabízí většinou rutinní, někdy i nudnější podívanou, pak tohle jaro chrlí mimořádné zážitky. Úterní večer to jen potvrdil. V Itálii žasnou nad obratem AS Řím, kterým poslal ze hry Barcelonu, v Anglii velebí Liverpool. Právem. Souboj anglických klubů, který v součtu vyhrál 5:1, nabídl strhující představení.
Z pohledu „Reds“ to byl dvojzápas, v němž ukázal svou obvyklou tvář, ale nabídl i něco nového. Vlastně každý ze čtyř poločasů byl úplně jiný.
V tom první předvedl fotbal z jiné planety, totální dominanci. Vysokým presinkem, agresivitou nejprve sbíral všechny „druhé“ balony, poté se pustil do gólové sbírky a sebral i sebevědomí hráčů City.
Ti sice ve druhé půli domácí zatlačili, jenže Liverpool předvedl snad nejdisciplinovanější výkon v defenzivě za dobu působení Jürgena Kloppa na Anfieldu. A ne náhodou. Z Lorise Kariuse se v posledních týdnech stala spolehlivá brankářská jednička a v utkání to potvrdil. Vedle Virgila van Dijka šel hodně nahoru Dejan Lovren. V záloze exceloval nedoceněný James Milner, další výborný výkon na levém kraji obrany předvedl Andy Robertson, jeden z objevů sezony.
Liverpool je tým, který dokáže porazit kohokoliv. To není klišé. Zároveň je mužstvem, které je schopné třígólový náskok z prvního duelu poměrně rychle ztratit. V úvodní pětačtyřicetiminutovce odvetného duelu začal nejhůře, jak mohl. Inkasovaný gól a jen hluboká defenziva, tentokrát ji ale neměl pod kontrolou. Běhání bez balonu a jedna hrozba za druhou. Milner si připsal první přihrávku až po půl hodině hry.
Poločasový výsledek 0:1 uhráli hosté se štěstím. A pochopitelně i s velkou pomocí rozhodčích, kteří neuznali regulérní gól Leroye Saného krátce před pauzou. Je těžké odhadnout, jak by to za stavu 0:2 vypadalo ve druhé půli. Nicméně díky zmíněné chybě mohl Liverpool demonstrovat svou další tvář. Počkal si, až opadne očekávaný tlak a domácím trochu ztuhnou nohy, pak udeřil. Poslední dějství zvládl mazácky, a to především díky své famozní útočné trojici Sadio Mané, Roberto Firmino a Mohamed Salah.
To vše zastřešuje Jürgen Klopp. Znovu dokázal najít způsob, jak porazit nejlepší tým v Anglii (na tom se přes vyřazení nic nemění), v sezoně se mu to podařilo už potřetí. Jsou trenéři, kteří vědí, jak se má fotbal hrát a působivě o něm mluví, ale nedokážou to přenést na hráče. Neumí z nich dostat to nejlepší. A neumí je dostat na svou stranu. Klopp stoprocentně ano.
Je to typ vůdce, se kterým jdete do bitvy a jste připravený za něj padnout. Věříte mu, jelikož víte, že z vás dělá lepšího hráče. Lovren nedávno hovořil o chvílích, kdy sám pochyboval, jestli je pro Liverpool dost dobrý. „Ale Jürgen Klopp mi věří.“
Další předností emotivního kouče je, podle většiny hráčů, že se k nim chová upřímně. Vlastně normálně. Ne každý má štěstí na takového kouče/šéfa.
Kloppově stylu se přezdívá „heavy metal“ fotbal, nebo taky organizovaný chaos. Jako soupeř nikdy dopředu nevíte, co od Liverpoolu čekat a odkud udeří. Je to nejnečitelnější tým. Se všemi plusy i minusy, což jej zatím vyřazovalo z boje o titul v Premier League.
Ten získá Manchester City, ačkoliv Pep Guardiola prožil asi nejhorší týden v kariéře. Dvě porážky od Liverpoolu, proložené ligovou prohrou s Manchesterem United. Je pravděpodobné, že v budoucnu mu ji budou fanoušci vyčítat víc než vyřazení ve čtvrtfinále.
Champions League hrajete každý rok, ale možnost oslavit titul v přímém souboji s nesmiřitelným rivalem, to je událost, která se už nemusí opakovat. Guardiola v tomto podcenil specifika nátury anglických fanoušků. Mistrovský triumf se bude brzy slavit i tak, nicméně euforie určitě nedosáhne takové intenzity, jako by se to stalo v duelu s United.
Po něm Guardiola cítil oprávněnou křivdu za nepochopitelně neodpískanou penaltu (a červenou kartu), v úterý jeho frustrace po neuznaném gólu vyvrcholila kritikou sudího Antonia Mateu Lahoze, který jej vykázal na tribunu.
Když měl jít trenér hráčům příkladem, aby zachovali klid, neovládl se. Ale on sám ví, že zažil i situace, kdy byl v důležitém zápase na opačné straně. Tedy, kdy sudí hrubě chybovali ve prospěch jeho týmu, například v památném semifinále Chelsea-Barcelona v roce 2009 (sudí Övrebö). K fotbalu to patří (stejně jako by k němu v budoucnu mělo patřit video navzdory kritickým hlasům).
Nic to nemění na faktu, že si Liverpool postup zasloužil. A že může celou soutěž vyhrát, jenže i schytat v semifinále bůra. Tak už to ve světě organizovaného chaosu bývá…
Autor je spolupracovníkem iSport.cz a šéfredaktor čtvrtletníku Football Club
Související články
