Ocelářům není tvrdá dřina cizí, neměli by se ale schovávat v kabině
Bývají přirovnávaní k fotbalovému Realu nebo Barceloně. K souboru našlapanému hvězdami. Třinečtí Oceláři ovšem v pátém finále ČP play off Tipsport extraligy proti Litvínovu na ledě jasně ukázali, že mluvit o jejich týmu jako o souboru hokejových primadon, je liché. A laciné.
V nervydrásající bitvě Oceláři ukázali, že jim rozhodně není cizí ani tvrdá dřina. Že umí potit krev, bít se do posledních vteřin. Makat naplno, dokud nezazní konečný hvizd.
Hokej, podobně jako fotbal, sice kolikrát nemá logiku. Ovšem nebylo náhodou, že se o vyrovnání v poslední minutě postarali největší týmoví dříči v třineckém dresu. Gólu na 1:1 předcházel v rychlém sledu ostrý hit Martina Adamského, zablokovaná Kubátova hokejka v podání Zbyňka Irgla a bekhendová gólovka Tomáše Plíhala. Odměna za dřinu a nasazení. Zasloužená.
Škoda jen, že se Plíhal, Irgl nebo brankář Hrubec, který byl následně klíčovým hrdinou vítězných nájezdů, následně nepodělí se svými dojmy, emocemi a prožity také s fanoušky. A zůstávají zavření v třinecké kabině.
V Irglově případě se to dá ještě pochopit. Nechce mluvit o zdravotních patáliích, které předcházely jeho heroickému návratu na led. OK. Ale proč nemluví další? I tohle přece patří k jejich práci. Minimálně jako dodatečné poděkování fanouškům, kteří si následné „dohrání“ zápasů zaslouží i po odchodu z ledu.
I v tomhle by si Oceláři mohli a měli vzít příklad například z Petra Tona. Myslíte, že by se po semifinále Komety s Litvínovem našel zklamanější aktér? Těžko. A přesto se zdrcený Ton před novináře – potažmo fanoušky – postavil. Protože dobře ví, že i tohle k jeho řemeslu patří.
