Úšklebky? Třinec si zaslouží respekt. Tým, šéfové i fanoušci
Přeplacená parta namyšlených žoldáků? Milionářský klub, který si může všechno koupit a zaplatit? Tyhle více či méně podprahové vzkazy směrem k třineckým Ocelářům se táhnou od začátku sezony. A s blížícím se vrcholem extraligového play off nabíraly na intenzitě. Nešlo je neslyšet, přehlédnout, nevnímat. Nejsou fér.
Je snad hanbou, že třinečtí šéfové do hokejového klubu pumpují peníze? Že pro své fanoušky, hráče i soupeře postaví jednu z nejmodernějších hal? Že se díky nim může extraliga bavit hokejovými kousky Zbyňka Irgla, Jakuba Klepiše, Jiřího Polanského nebo Rostislava Klesly?
Naopak. Být podobně nadšených mecenášů víc, bylo by to jen ku prospěchu českého hokeje. I proto, že Třinec, to není jen „nablýskané“ áčko. V klubu dbají i na precizní práci s mládeží. Juniorka, starší dorost, mladší dorost, žáci. Ve všech kategoriích patří Oceláři dlouhodobě k elitě a návaznost na áčko je také evidentní. Kolik prostoru by jinde dostali mladí hráči jako Matuš, Růžička, Foltýn nebo Cienciala?
Hlášky o žoldácích jsou také ustřelené. Vykázat se Třincem v rodném listu, podobně jako litvínovský útočník Rostislav Martynek, se sice moc hráčů nemůže. Pravda. Ale vazbu na region jich má většina. Klesla je z Nového Jičína, Irgl z Ostravy, Adamský ze Studénky, Galvas z Opavy, Nosek z Olomouce, Hrňa ze Vsetína, trenér Varaďa z Kopřivnice… A takový Polanský se sice narodil v Brně, ale v Třinci hraje už šestnáct let.
Vyčítat Klepišovi s Rothem, že dali Třinci přednost před mateřskou Slavií? Stejně jako Irgl před Vítkovicemi nebo Douderové s Trončinským před Kladnem? Ruku na srdce. Výplata, ambice, šance sáhnout si na mistrovský pohár, hrát v top klubu. Na tohle slyšeli (nejen) hokejisté vždycky.
Kdyby tomu tak nebylo, těžko by v Litvínově čekali na mistrovský titul 56 let. I jejich hvězdy, a že jich za ty roky byla hromada, dali na vrcholu sil a kariéry přednost klubům a soutěžím s největšími ambicemi. Na tom není nic nepochopitelného, natož odsuzujícího.
Ne, Třinec si za odvedenou práci a dřinu nezaslouží úšklebky. Spíš uznání. Hrálo se parádní finále dvou nejlepších týmů z dlouhodobé části. Všichni na ledě do toho dali poslední zbytky sil, bojovali jeden za druhého. V Třinci i v Litvínově. V elektrizujících kulisách, bez zbytečných nadávek z ochozů, plivanců nebo létajících kelímků s pivem. Finále na úrovni.
Za to by zlato slušelo oběma. Má jej Litvínov a slyší zasloužený potlesk. A stejně uznalý by měl jít i do Třince.
