V reprezentaci máme mazánky. Co Šilhavého zkrat i (ne)reakce Fouska?
Po Moldavsku jsem skoro nespal… Byl jsem naštvaný, vzteklý, bezmocný. Po pátečním rozmontování Polska jsme byli všichni báječně naladění. V Kišiněvě se čekalo potvrzení výborného výkonu, jenže místo toho jsme s očima navrch hlavy sledovali jednu z největších blamáží v historii samostatné republiky.
V žádném případě nechci shazovat triumf nad Poláky, ale oni mají momentálně problémy, po Kataru tam proběhla revoluce, vyměnil se trenér a my ve třetí minutě vedli 2:0. To se pak samozřejmě hraje skvěle, bez stresu, dovolíte si věci, které jindy ne. Byli jsme gerojové, tribuny v Edenu nás hnaly.
Za tři dny v Moldavsku se psal úplně jiný příběh. Výsledek strašný, hra ještě šílenější. Všechno jsme si v mžiku pokazili. Měli jsme potvrdit, že jdeme opravdu nahoru. Opak byl pravdou. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale je to normální ostuda. Mohli jsme se hrdě prsit se šesti body na čele tabulky, takhle ale každý ví, že jsme pořád neskutečně bolaví a že si na nás může kdokoli dovolit. Třeba i Faerské ostrovy v červnu. Celé je to hrozně nešťastné.
A ještě víc, když si vezmu, že vyjma Součkova břevna jsme si nevypracovali kloudnou šanci. Hráli jsme furt středem, málo využívali kraje, bylo to celé děsivě upachtěné. Rád bych znal názor předsedy svazu Petra Fouska. Po Polsku byl v euforii a předváděl se
