Trapná prodleva. Nedvěd mě naštval, byl to podraz. Do Haška budu pálit
V neděli zemřel Franz Beckenbauer. Co vám budu povídat, sebralo mě to. Označení legenda je málo. Byl ikonou, modlou celého Německa, neuvěřitelně lidský člověk. Ve sportu i v životě. Vždycky jsem obdivoval styl, jakým hrál. Pořád měl hlavu nahoře, hrál bez faulů, vůbec to nemydlil, byl to fotbalový elegán. Mluvil dobře, vypadal dobře, v naší éře to byl prototyp ideálního fotbalisty bez průšvihů. O Franzovi jsem dlouho neslyšel, až bohužel… Ať je mu země lehká. Zaslouží si to.
Beckenbauer byl estét, určitě si nádherně žil. Umřel v osmasedmdesáti. To není moc ani málo. Vzhledem k tomu, že vždy o sebe dbal, určitě mohl na světě vydržet déle, ale osud někdy bývá neskutečně krutý. Když jsem se informaci o jeho smrti dozvěděl, trochu to na mě dolehlo. Zároveň mně vadí jedna věc: na hřišti jsem se s Beckenbauerem nikdy nepotkal, nikdy jsem proti němu nehrál. Strašně mě to mrzí, je to jedna z mála nedokonalostí v mé kariéře.
Jako mladý nadějný fotbalista jsem Franze hltal u televize. On byl o deset let starší, často jsem na něj koukal. Vždycky jsem si říkal: krucinál, to je stoper, to je libero! Měl přezdívku Kaiser. Císař. Přesně to k němu sedělo. Vznešený chlap, vznešená přezdívka. Snad se mi i do očí derou slzy. V mém srdci navždy zůstane.
V úterním vydání Sportu jsem zahlédl fotografii Franze s Tondou Panenkou. Přiznávám, že závidím. Byli kamarádi. Hráli proti sobě, občas i jako spoluhráči v jednom výběru. Až se s Tondou potkáme, musím se ho na Císaře zeptat. Tuze rád si poslechnu vyprávění o člověku, kterého jsem tak respektoval.
Hurá, máme reprezentačního trenéra! To byla doba. Naštěstí se všechno povedlo. Ivan Hašek byl dokonce schválenej jednomyslně. Slyšel jsem, že za tím byla práce
