Franz se opakuje. Výplaty? Dělá to dojem, že v Dynamu nemají co jíst
KOMENTÁŘ LADISLAVA VÍZKA | V každém kole nejvíc sleduji výkony a výsledky české svaté trojky, pak teprve zaměřím pozornost na zbylé týmy. O minulém víkendu jsem ale udělal výjimku. Ze třetího kola mě nejvíc zajímalo utkání v Českých Budějovicích, kde hrály Pardubice. Asi nemusím vysvětlovat proč – Franz Straka měl premiéru.
Před pár dny jsme se potkali v Kroměříži v amfiteátru. Byli jsme pozvaní na besedu. Seděl jsem vedle něj. Byl nesvůj, ošíval se. Vypozoroval jsem, jak silně prožívá návrat na jih Čech, jak moc touží po úspěchu a chce lidem v Česku ukázat, že za něco stojí. No jo, milý Franzi, ale to bys nesměl brát štaci v Českých Budějovicích…
Už v Kroměříži mi vypravoval o vysokém tepu a velkých nervech. A to ještě pár dní zbývalo do prvního zápasu s Pardubicemi. Emocemi se Franta podobá Petrovi Radovi. Musím říct, že i v šestašedesáti letech má neskutečnou energii, kupu odhodlání, ale trochu mi vadí, jak pořád mluví o tom samým – o srdíčku, tataráčku, nadšení. Je to pořád dokola, nedá se to moc poslouchat.
