Pamatujete, když předloni umřel Muhammad Ali? Vyšly o něm desítky nekrologů a každý byl plný superlativů. Nejlepší boxer všech dob. Největší sportovec své generace. Idol. Inspirativní velikán. Nezapomenutelná legenda. Nikdo nepřipomínal, že prohrál tři z posledních čtyř zápasů kariéry a jeho konec měl daleko k důstojnosti šampiona.
Pamatujete na přivítání Björna Borga na loňském Laver Cupu? I on je jeden z největších tenistů všech dob. Nikdo jiný nedokázal tak skvěle zvládat dvojboj v podobě titulu na antuce v Paříži a následného triumfu na wimbledonské trávě. Kdo si dneska vzpomene, že ve své poslední sezoně nepřelezl první kolo ani na slabě dotovaných turnajích.
Nebo pojďme k hokeji. Bobby Orr svou poslední sezonu končil v listopadu, dál ho vykuchaná kolena nepustila. Mario Lemieux - jaká to náhoda! - odehrál poslední zápas NHL v prosinci a potom v lednu oznámil, že je konec. Trápila ho srdeční arytmie, sypal do sebe plata prášků a už nechtěl podstupovat podobnou torturu.
Bobby Hull se loučil jako 42letý adept dresu New York Rangers, ale po tréninkovém kempu a pěti přípravných zápasech si obě strany řekly, že bude lepší říct sbohem. Chris Chelios poslední sezonu strávil z větší části na farmě v AHL.
Přesto trpké konce neponičily jejich pověst hokejových velikánů. Patří jim čestné místo v Síni slávy i v srdcích fanoušků.
Kaňka na kariéře? Podobná moudra jsou mimo
Čas je k legendám milosrdný. Na méně lichotivé chvíle se brzy zapomene a dokola se opěvují jejich velké okamžiky. Platí to i pro Jaromíra Jágra . Stesky, že právě probíhající sezona je kaňkou na jeho kariéře a že nedůstojné angažmá v Calgary neměl zapotřebí, či podobná moudra ze sociálních sítí jsou mimo.
I kdyby už v NHL neodehrál jedinou minutu, i kdyby skončil na kontě s jedním gólem a šesti asistencemi, což je nelichotivá vizitka i pro obránce, nijak to nepošramotí jeho renomé a zápis do hokejové historie. Jeho trofeje mu nikdo nesebere, jeho 1921 bodů v NHL nepodlehne devalvaci.
Nevěřím ani na oblíbené průpovídky, že končit se má na vrcholu. Opravdu to někdo umí? A pokud ano, nelituje třeba po letech, že nezkusil přidat ještě pár sezon?
Kdyby měl často zmiňovaný Dominik Hašek končit na vrcholu, musel by to zabalit hned po Naganu - a nevyhrál by pak dvakrát Stanley Cup, nezachytal by si za detroitský Dream Team. Kdyby na vrcholu měla končit Martina Navrátilová, čili někdy v roce 1990, neměla by dnes 59 grandslamových titulů a nezahrála by si na olympiádě.
Sportovci jsou profesionálové a hrají, dokud je o ně zájem. A dokud mají chuť, samozřejmě. Ne vždycky je poslední kapitola jejich kariéry ta nejčtivější a ne vždycky mají možnost svobodně se rozhodnout, kdy a za jakých okolností ji dopíší. Často je zabrzdí zranění nebo už nedostanou smlouvu, o jakou by stáli.
Je úžasné, pokud si mohou, jako třeba Wayne Gretzky v roce 1999, vychutnat standing ovation zaplněné haly, hodit hokejku do hlediště, se slzami v očích zamávat fanouškům a pak se na ledě obejmout s velkými soupeři i spoluhráči. Sám si nakreslit kulisy odchodu, to je možná největší privilegium, jakého se sportovcům v letech může dostat.
Jenže kariéru nejde naplánovat do posledních detailů. Jsou i legendy, co se loučí bez potlesku. A je jich možná víc. Nic to však nemění na tom, že jsou a zůstanou nezapomenutelnými postavami. Jako hráč číslo 68.
Témata:
NHL, blog, Calgary, konec kariéry, Jaromír Jágr, sport, hokej, Luboš Brabec, Sport na Heureka.cz
Související články
