Nebylo málo těch, kdo si klepali na čelo, když 20. listopadu, ani ne měsíc před svými 67. narozeninami, dostal Ken Hitchcock nabídku stát se hlavním koučem Edmontonu. To se v klubu zbláznili? Proč raději navsadí na mladou krev jako v Chicagu, na progresivní trenéry? Po prvních deseti zápasech nemá Hitchcock špatnou bilanci: sedm výher a patnáct bodů z možných dvaceti. Třeba trenéři narození před rokem 1970 ještě nepatří na vejminek. V NHL ani u nás.
Samozřejmě Hitchockovo angažmá nemusí dospět k happyendu. Nikde není psáno, že právě on najde recept, jak z party kolem hokejové superstar Connora McDavida trvale ždímat lepší než průměrné výsledky. Třeba se ani tentokrát Oilers do play off neproklestí a navíc jeho záskok u týmu pravděpodobně skončí se závěrečnou sirénou sezony.
Ale už to, že edmontonský GM při výběru kouče ukázal na kanadského veterána, si zaslouží respekt. Protože žijeme v době, kdy přibývající letokruhy jsou přítěží nejen pro hráče, nýbrž i pro trenéry. Podobně jako se v Postřižinách nadšeně zkracovalo, dneska se (nejen) v hokeji omlazuje a modernizuje. Mládí samo o sobě je automaticky považováno za předpoklad lepších výsledků, věk mírně pokročilý za závan dob, kdy se hrálo na tři pětky. Nové tváře znamenají příslib a oživení, ty známé nudu. Na ostatním jako by nezáleželo.
V trenérském řemesle už se proto dělící linie nevede v rovině úspěšný/neúspěšný, nýbrž v termínech moderní/nemoderní, což jsou většinou jenom o něco taktnější označení pro mladé a staré.
Když se na jaře hledal nový šéf hokejové reprezentace, hlavní výhradou vůči Miloši Říhovi byla jeho nemodernost. Jinými slovy fakt, že měl pár měsíců před oslavou šedesátin. Jako by na stole ležela smlouva na deset sezon...
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
