BLOG LUKÁŠE ROHANA | Někteří lidé od vody říkají, že medaile z mistrovství světa je hodnotnější než ta z olympiády. Nemůžu to soudit, nemám totiž ani jednu. I tak vám ale povím fakt, který mě na našem sportu trápí. Olympiáda bez těch nejlepších? Věřte nebo ne, částečně je to pravda. Víte totiž, co mají společného všichni aktuální mistři Evropy z nedávného šampionátu v italské Ivreji?
Franz Anton, Cédric Joly, dva poslední mistři světa v mé kategorii (C1 muži), i oni mají společnou jednu věc. Nepředstaví se na letošním vrcholu v Tokiu. Stejně tak Vít Přindiš, Španělka Lazkanaová, Francouz Gargaud a Rakušanka Kuhnleová, mistři Evropy z Ivreje, budou v červenci sledovat OH pouze v televizi. Pro pořádek je potřeba dodat, že kajakářka Corinna Kuhnleová by měla mít díky evropskému titulu ještě teoretickou šanci nominovat se do Japonska v rámci domácí donominace, na realitě to však nic nemění. Jak je to možné, že vrchol našeho sportu zůstává každé čtyři roky části slalomářské špičky zapovězen? Dobrá otázka…
Problém nejen vodního slalomu v rámci olympijských sportů je ten, že má vysoce limitovaný počet účastníků. Dalo by se očekávat, že i přes nízký počet účastníků bude kvalifikační proces nastaven tak, aby na OH závodili ti nejlepší. Problém však je, že cílem olympijského hnutí není dostat v našem případě na start ty nejlepší, ale co nejvíce závodníků z různých zemí. Přiblížím vám to fakty.
V nejnabitější kategorii kajakářů startovalo na MS 2019 přes 100 závodníků. Nebojím se říct, že minimálně 50 z nich mělo vysokou úroveň a jejich ambice mohly být finálové, tedy skončit v první desítce. Na poslední Olympiádě v Riu se představilo pouze 21 z nich, z každého státu pouze jeden. V praxi to tedy znamená, že jen vítěz domácí kvalifikace startuje na OH a je úplně jedno, na jaké úrovni jsou ti další. V našem prostředí na to nejvíce doplácí Vítek Přindiš, aktuální trojnásobný mistr Evropy. V Ivreji zvítězil v klasickém individuálním závodě, týmovém závodě hlídek, a nakonec i v relativně nové disciplíně Extreme Slalom Cross. V minulosti se stal vicemistrem světa, celkovým vítězem SP a také mistrem Evropy 2019. On a Jířa Prskavec patří podle mého názoru do tří nejlepších kajakářů na světě. Bohužel v Tokiu může o medaile bojovat pouze jeden z nich.
Jestli jste nesledovali finále singlířů na ME, přišli jste o neskutečný sportovní zážitek, aspoň z mého pohledu. Už před závodem bylo jasné, že o poslední volné místo pro evropský stát si to rozdají Němci, domácí Italové a Rusové. Obzvlášť souboj prvně dvou zmiňovaných zemí sliboval opravdu pikantní podívanou. Nakonec vše vyvrcholilo nejlépe, jak mohlo. Ve finále proti sobě stáli Němci Sideris Tasiadis, Franz Anton a Italové Raffy Ivaldi a Roberto Colazingari. Kdo z nich bude v celkovém pořadí nejvýše, zajistí své zemi a sobě účast na OH. Bylo jasné, že jen jeden z nich se bude po finále radovat, ostatním by pravděpodobně ani medaile náladu nezlepšila.
Nakonec vše nejlépe dopadlo pro Tasiadise, který o pouhé tři desetiny porazil domácího Ivaldiho a bral evropský bronz. Především si však zajistil účast na třetích OH v řadě. Bude mít tak možnost vylepšit stříbrnou příčku z Londýna. Strhující souboj nadchl každého přítomného. Lítost všech směřovala k Raffymu, kterému bohužel zbyly doslova oči pro pláč. Přijít o zlomek času o dětský sen, zároveň i skončit na nepopulárním čtvrtém místě, to opravdu nepotěší.
Smutek mého dobrého kamaráda mi znovu připomněl nesmyslnost našeho sportu. Olympiáda bez těch nejlepších, jen hrstka z nich se tam podívá. Pravda, měli by to být ti nejlepší, jenže olympijský závod bez dostatečné konkurence nikdy nemůže být opravdovým vrcholem sportu. Jestli vám něco říká jméno Alexander Slafkovský, pak víte, o čem tu píšu. Několikanásobný mistr světa i Evropy, vítěz celkového hodnocení SP, takovouto bilancí se moc sportovců chlubit nemůže. Přesto se zatím nikdy nepředstavil celému světu na olympijských hrách. Jak je to možné?
Konkurence mezi Slováky na singl kánoi je obdobná té české mezi kajakáři. Proto je letenka do Tokia pouze pro toho, kdo prokáže, že je aktuálně nejlepší. Michal Martikán a Maťko Beňuš byli pokaždé ve slovenské nominaci na OH úspěšnější. Druhý jmenovaný si díky zisku stříbrné medaile z ME zajistil druhou účast na Olympiádě a v Tokiu bude obhajovat stříbrnou medaili. Pro zajímavost dodám, že Slováci získali v kanoistické kategorii medaili vždy od Atlanty 1996. Musím však upřímně říct, že se sám před sebou trochu stydím, když si uvědomím, že Saša Slafkovský na OH nikdy nestartoval, dost možná nikdy nebude, přitom já na ně pojedu. Přijde mi to strašně nefér. Bohužel ve vodním slalomu je to realita. Nepovedená jízda v semifinále znamenala pro Sašu konec jeho ambicí pro Tokio.
Jestli jste zmíněné finále neviděli, tak si ho pusťte. To totiž mělo vše, co na olympiádě neuvidíte…
Témata:
blog, vodní slalom, Tokio 2020, LOH21, Olympijské hry, sport, Evropa, Tokio, Slalom na divoké vodě, Vít Přindiš, kajak, Lukáš Rohan, Corinna Kuhnleová
Související články
