LUKÁŠ TOMEK - Je pár vteřin před finále rugbyového mistrovství světa. Kamery zabírají kapitány obou týmů, jak s maximálním soustředěním vedou své družiny bojovníků na trávník. Jedni bílí, druzí celí v černém. Nikdo nemluví, nikdo se v chodbě vedoucí borce na zaplněný stadion ani koutkem oka nepodívá na své soupeře.
Z každého gesta i pohybu je tu jasně cítit, že tihle borci nechají v následujících minutách na hřišti srdce. Že nastupují k největšímu zápasu svého života a všichni si to jasně uvědomují. Běhá z toho až mráz po zádech...
Tím ale velkolepé předzápasové divadlo zdaleka nekončí. Oba týmy s hrdostí odzpívají hymny, a pak už se All Blacks postaví ke svému bojovému tanci – hace.
A Piri Weepu zlověstně předříkává slova rituálního obřadu. Francouzi ale chtějí ukázat, že se nedají zastrašit. Chytnou se za ruce a v čele s kapitánem Thierrym Dusautoirem kráčí vstříc šklebícím se Novozélanďanům.
A pak? Pak už začne zápas. Strhující bitva, v níž Francouzi oproti všem předpokladům velkému favoritovi do poslední vteřiny statečně vzdorují.
Proč to ale celé píšu? Třeba proto, že z toho rugbyového divadla plného odhodlání by si mohl pořídit videosmyčku trenér plzeňských fotbalistů Pavel Vrba. A pouštět ji svým hráčům před tím, než se jeho družina v odvetě v Edenu pustí do slavné Barcelony.
Podívejte se na úvodní haku a to, jak jí čelili Francouzi:
Dost možná už pak Petržela a spol. nebudou před zápasem řešit, jak si u Messiho a spol. zamluvit dresy jako suvenýr, ale dají svému soupeři každým gestem jasně najevo, že v dalších 90 minutách jsou připravení udělat pro vítězství cokoliv. I když jsou outsideři, kterým nikdo nevěří.