Manželství po třiceti letech, kdy obě strany alergicky reagují na každé gesto z druhého břehu. Tak vypadá vztah mezi fotbalovými reprezentanty a částí fanoušků. Fandové pískají na vlastní hráče, ti jim pak na oplátku vzkazují, že pro ně nehrají. Jako naposledy David Limberský. Na čí straně je pravda a kdo udělal hlavní chybu v tomto příběhu?
Je fakt, že čeští fanoušci nejsou irští srdcaři, kteří za svým týmem putují přes hory přes doly a podporují ho za každé situace. Naopak. Jsou kritičtí, netrpěliví a nestálí.
Stačí málo a na svůj tým se vykašlou a místo cesty na stadion nadávají doma u televize s lahváčem v ruce. Okamžik, kdy jsem cítil největší zmar, byl kvalifikační zápas se Skotskem. Stadion v Edenu byl zaplněný sotva ze dvou třetin a to ještě polovinu z toho tvořili muži v sukních.
Vršovice duněly skotským skandováním, Češi mlčeli. Hrozná podívaná… V poslední době se nicméně udála řada dobrého. Postup na EURO fanoušky zmobilizoval. Trhlinu dostalo toto křehké příměří až po debaklu s Ruskem.
A tady je dobrá chvíle podívat se na věc i z druhé strany. Jací jsou čeští fotbalisté? Myslí na své fanoušky? Chovají se k nim Michal Bílek a spol. opravdu jako ke svému dvanáctému hráči?
A chápou fotbalisté, že ne oni, ale fanoušci jsou pány stadionu, kteří pískotem či aplausem rozhodují, zda se představení povedlo? Uvědomují si hráči, že jsou vlastně jen „gladiátoři“ a publikum císař, který má právo jim kdykoliv ukázat palec nahoru či dolů?
Nechci reprezentantům sahat do svědomí, ale myslím si, že řada z nich to tak necítí. Jinak by Limberský nemohl předstoupit před novináře a tvrdit, že on pro Karla Šípa a jemu podobné kritiky fotbal nehraje. Nemohl by říkat něco tak hloupého, i kdyby si to nakrásně myslel. Navíc – co tak hrozného známý moderátor udělal?
Provokativně po vysoké porážce s Ruskem pronesl, že český tým hraje impotentní fotbal a potřebuje radikální změny. Jinak přijdou další dvě facky.
No a? Vždyť nakonec právě změny v sestavě pomohly. Takže když to přeženu – tým by měl Šípovi děkovat za to, že ho pomohl probrat z letargie. Protože často právě ostrá kritika a odhodlaná reakce (nebo možná v tomto případě ještě spíš vidina společného nepřítele) posouvá věci kupředu.
David Limberský slaví výhru 2:1 českého týmu nad Řeckem • Foto ČTKTakže jak z toho ven? Navrhuji reprezentantům, aby si napsali nad dveře šatny: „Jsme gladiátoři a chceme bavit publikum.“ Věřím, že s tímhle přístupem se jim podaří snadněji získat si fanoušky. A mít je na své straně i ve chvíli, kdy se týmu nedaří.
Myslím si, že už nyní jsou v mužstvu hráči, kteří tuhle rovnici dobře chápou. Třeba Theo Gebre Selassie. Na Twitteru se vyznal, že ho trápí, když nestíhá odpovědět na všechny zprávy od fanoušků.
Do budoucna to asi těžko zvládne. Ale to nevadí. Stačí, když bude on i ostatní cítit, že o přízeň lidí je nutné se starat, protože nepřichází automaticky.
Naopak cesta Milana Baroše vede jen k pískotu. Že je nespravedlivý? Není. Snadným terčem se útočník nestal náhodou. Je to zákon akce a reakce.
Muž, který už delší dobu nemluví se světem, sklízí, co zasel. Protože největším hříchem gladiátora, kterému navíc ubývají síly, je ukázat publiku, že je mu šumafuk.
Takže pokud chce někdo Barošovi opravdu pomoct, ať se nevymezuje proti fanouškům, ale v dobrém útočníkovi řekne: „Mluv s nimi…“
Související články
