Vrba a Růžička na jedné lodi. Jejich příběhy se v mnohém protínají
Věříme, že bude líp! I když to tedy zatím trochu skřípe… Asi tak se dá popsat současná nálada českých fotbalových a hokejových fanoušků ve vztahu k národním týmům. Dva tradiční klenoty tuzemského sportu jsou nyní v téměř identické situaci. Kde všude se jejich příběhy protínají?
První a nejsilnější spojnicí jsou TRENÉŘI obou reprezentací. Pavel Vrba i Vladimír Růžička přišli tým pozvednout a zachránit po „době temna“. Jsou to muži s aurou vítězů. Všeobecně oblíbení a uznávaní, s úspěchy z minulosti, do své práce zapálení. Důležité je i to, že mají velkou podporu většiny hráčů. Jsou pro ně přirozenou autoritou.
Oba mohou navíc těžit z toho, že jejich PŘEDCHŮDCI se pro veřejnost stali tak silným zosobněním neschopnosti a zpátečnictví, že k nim jsou nyní fanoušci (a upřímně řečeno i média) shovívavější než obvykle.
Jen těžko lze asi říct, na koho byli z dvojice Michal Bílek – Alois Hadamczik fanoušci víc alergičtí. První je provokoval frázemi, druhý alibismem spojeným s neschopností postavit se kritice. Oba pak končili svá angažmá po velkém neúspěchu. Navíc u mužstev, jejichž společným poznávacím znamením byl CHAOS.
Spojnicí mezi fotbalem a hokejem je nyní i nezpochybnitelná potřeba zásadní GENERAČNÍ OBMĚNY. Zlaté časy jsou totiž nenávratně pryč. Hlinkova naganská parta stejně jako ta Brücknerova portugalská jsou v důchodu. Ano, pár pamětníků této slavné éry (Jágr, Rosický, Čech) v reprezentaci i v minulé sezoně válelo. Jenže oba výběry na jejich schopnosti spoléhaly víc, než bylo zdrávo. Zbavit i veřejnost iracionálního pocitu, že „duch“ staré doby se ještě jednou vrátí, je nezbytné.
Paralelu lze najít i v OČEKÁVÁNÍCH, která jsou velká. Upřímně řečeno někdy možná dokonce větší, než jaký je nyní reálný potenciál českého fotbalu a hokeje. A teď nemyslím jen ten hráčský. Jde i o celkovou atmosféru, odbornou úroveň a způsob myšlení v obou největších sportech. Ty se v posledních letech z větší části věnovaly žabomyším mocenským válkám místo toho, aby řešily podstatné problémy. A rychlík jménem Svět zatím zmizel v zatáčce...
Téměř v dokonalé shodě byly nakonec i první kroky národních týmů pod novým vedením. Jejich průvodním znakem bylo zkoušení i VÝSLEDKOVÉ TÁPÁNÍ. Vrbův výběr po třech přátelácích stále čeká na vítězství, hokejisté na šampionátu v Minsku vyhráli jediný zápas s mužstvy velké šestky.
Nicméně VSTŘÍCNOST veřejnosti to prozatím příliš nezmenšilo. Což je dobře, pokud tedy tento relativní klid oba trenéři správně využijí. Protože jejich doba hájení bude mít jen omezenou životnost. V případě Vrby do podzimu, kdy začne další kvalifikační cyklus. Růžičkův den pravdy přijde naplno sice až za rok na šampionátu v Praze, ale o to větší tlak ho pak čeká.
A pokud chtějí oba trenéři uspět, nesmí jim chybět především ODVAHA. Nejen ta zkoušet nové hráče, ale i zpřetrhat všechny škodlivé vazby kolem týmu. Předpoklad pro to je obklopit se erudovanými lidmi, kteří jim nový směr pomohou nekompromisně prosadit.
Ale abychom končili s nadějí – český hokej a fotbal nespojují jen problémy a očekávání, ale i velké TALENTY. Tomáš Hertl s Ondřejem Palátem či Pavel Kadeřábek s Ladislavem Krejčím jsou přesně ty pozitivní vzory, kolem nichž by nové úspěšné „nároďáky“ mohly znovu povstat.
