Konec iluzí o české výjimečnosti. Od Kanady je třeba se pokorně učit
Ve sportovní hantýrce se s oblibou používá obrat, že jeden tým dostal od druhého lekci. V případě zápasu Kanady s Českem to ale nyní na Světovém poháru platilo bez jakékoliv nadsázky. Při respektu k úsilí českých hokejistů je potřeba bez zbytečného zjemňování jasně konstatovat, že šlo o střet dvou zcela různých hokejových světů. Byla to názorná ukázka toho, jak velký je v současnosti rozdíl mezi českým a kanadským hokejem. Že to už není jen příkop, ale přímo propast.
Před startem Světového poháru dostali v médiích zaslouženě hodně prostoru hrdinové z roku 1976. Tehdy v základní skupině (Kanadského poháru) senzačně porazili domácí výběr se všemi hvězdami 1:0 a prošli až do finále turnaje. Ano, tehdy byl tento zápas pro Kanadu trochu překvapivou zprávou o tom, že tato hra už není jen jejich a Sovětů, s nimiž čtyři roky před tím absolvovali úchvatnou sérii zápasů. Sobotní zápas v Torontu byl naopak tvrdou a jasnou zprávou pro český hokej. A to ve smyslu, že měřit se s nejlepším týmem světa prostě nemůže. A že je horší úplně ve všem, jak správně podotkl po zápase i Josef Jandač.
Úplně největší rozdíl mezi oběma týmy byl totiž v celkovém pojetí hokeje, především pak v rychlosti. A to nejen v rychlosti bruslení, tam ještě někteří Češi soupeři stačili, ale především v rychlosti herního myšlení a v komplexnosti hráčů. Z tohoto pohledu se dá říct, že hokejisté s javorovým listem na dresu se pohybovali celý zápas ve zcela jiném časoprostoru než český tým. Neustálá rotace všech mužů na ledě, kdy se fakticky stírá rozdíl mezi obránci a útočníky, byla chvílemi až fascinující. Kanaďané se po ledě pohybovali jako kompaktní rotující jednotka a díky tomu měli na vše o hodně více času. Český tým naopak v pozici toho, komu se z té rychlosti začíná točit hlava, po většinu zápasu jen hasil nebezpečí. Často pozdě a marně.
Největší slabinou Jandačova výběru pak podle očekávání byla hra obránců. Ti se často vůbec nestačili zapojovat do ofenzivy, ke kompaktní hře celé pětky se i díky tomu Češi dostávali jen chvílemi, což Kanaďané mistrně využívali.
Přesto nemá smysl nyní poraženecky český tým odepisovat uprostřed turnaje. Nakonec i proto, že na tak silného soupeře už v dalších dvou zápasech rozhodně nenarazí. A při maximální snaze, správné taktice, skvělém výkonu gólmana a troše štěstí není nemožné alespoň v jednom utkání uspět. A to by byl při současné síle českého hokeje určitě úspěch, možná strop.
Co však smysl rozhodně má, a dokonce by to měla být povinnost zodpovědných lidí v čele hokejového svazu? Začít už opravdu vážně a bez jakýchkoliv alibi přemýšlet o tom, jak český hokej změnit. Poslední zápas národního týmu jasně ukázal, že se prostě potřebujeme od toho kanadského velmi pokorně učit. Tak jako se v 50. letech minulého století začali Sověti "nachytřovat" od československých odborníků.
Definitivně je pak třeba odhodit částečně stále přetrvávající iluze o jakési české výjimečné hokejové škole, která je kreativnější a chytřejší než ty ostatní. Nic takového už tu neexistuje. Kanadský hokej už je nejen tvrdší a rychlejší, ale také daleko techničtější a kreativnější. Je potřeba přijmout, že nám ujel vlak, že hokej v tom vrcholném podání se za poslední dobu za spokojeného českého spánku prostě hodně změnil, že potřebujeme pomoc a inspiraci ze zámoří. Protože při fatálním nedostatku odborníků a bez dostatečně nastaveného funkčního systému nemáme šanci ho dohnat.
A co když ani nyní k tomuto upřímnému procitnutí nedojde? Tak to na příštím Světovém poháru, pokud na něj bude český tým coby samostatná jednotka ještě vůbec pozván, může být od Kanady třeba i dvojciferná porážka...
