V Rusku mě sledoval Putin. Sparťanů mi bylo líto. Možná má Vízek pravdu
KOMENTÁŘ MARKA SÝKORY | Máme zde advent a všechny ty krásy a události, které předvánoční období zdobí. Lehce jsem přešel své 76. narozeniny a říkám si, že je třeba bilancovat. Nechci vypadat jako člověk, který rozumí všemu a všem sportům, ale trochu si postěžuju.
Hokejové Kladno oslavilo sto let založení klubu. V první fázi byli velebeni hlavně hráči z úžasného období, kdy tým Poldi vévodil lize. V další etapě se vzpomínalo na ty nejstarší, kteří ještě žijí. Můj otec Vlastimil byl trenérem Kladna v letech 1957-60, v roce 1959 se stalo pod jeho vedením mistrem. Byl to první veliký úspěch klubu i táty, který ve stejném roce vedl taky národní tým ČSSR k bronzu na domácím MS. Doufal jsem, že si na tátu vzpomenou a hokejové veřejnosti ho připomenou. Nestalo se tak, škoda, život jde dál.
Chvíli jsem přemýšlel nad následujícím příspěvkem, který je starý dvě dekády. Tenkrát jsem působil jako trenér v Magnitogorsku
