Sýkorův příběh: Od fotbalu přes nároďák až k roli experta. Nejlepší podmínky byly v...
KOMENTÁŘ MARKA SÝKORY | Můj čas v roli dopisovatele pro Sport Magazín se naplnil. Proč? Jednak věk, brzy mi bude 77. A také nutnost sledovat globálně sportovní dění. Dojem, že bych měl končit, mne přesvědčil. Spolupráce trvala přes pět a půl roku a závěrečný článek věnuji mé sportovní rodině. To znamená máma Dáša, táta Vlastimil a dva synové: Tomáš a Marek – já.
Všichni jsme se narodili v Kladně a musím začít tátou, protože jeho život byl v určité fázi velmi dramatický. Byl ročník 1922 a chodil na obchodní akademii ve Slaném. Za protektorátu fašisti odvezli celou třídu do koncentráku Terezín. Nikdo nevěděl proč. A také nevěděli, proč je po půl roce pustili. Táta říkal, že zřejmě některé z dětí mělo otce, který to zařídil. Řada spolužáků i tak zahynula.
Teď lituji, že jsem se na tuto pasáž jeho života více nevyptával. Nechtěl o tom mluvit, jen mi říkal, že když se vraceli z práce, stála na straně dcera velitele tábora a střílela z pušky. Mezi řadami lidí občas někoho zastřelila.
Po válce v padesátých letech začal táta studovat lékařskou fakultu v Praze a psal sportovní sloupek, možná v Lidové demokracii. Ve druhém ročníku byl z fakulty vyhozen a hrozili mu zatčením. Začal pracovat na Poldovce v kovárně. Později se stal trenérem hokejového klubu SONP Kladno a v sezoně 1958/59 vyhráli titul. V té době byl kladenský zimní stadion rekonstruován, a tak mužstvo hrálo své zápasy na pražské Štvanici. Jelikož platilo pravidlo, že trenér šampionů je zároveň trenérem nároďáku, při MS 1959 v Praze a dalších městech ho vedl táta. Šampionát vyhrála Kanada reprezentovaná týmem Beleville McFarlands, naše mužstvo ji porazilo 5:3, poslední gól do prázdné branky dal (a bronz tím pojistil) ostravský rychlík Miroslav Vlach.
