Kauza Sáblíkové? Smradlavá daň olympijským bílým slonům
Pokud mezinárodní cyklistická unie UCI nepustí Martinu Sáblíkovou na olympijské hry, může se nám to nelíbit, můžeme se vztekat, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Jestli ale Sáblíková do Ria skutečně nepojede, může za to ve skutečnosti megalomanství vládců olympijských kruhů.
Když v roce 2011 přijel tehdejší prezident MOV Jacques Rogge do Liberce na Evropský festival mládeže EYOWF, na tiskovce jsem se ho zeptal, co chtějí udělat s bílými slony. Tedy těmi předraženými stadiony, které v každém olympijském městě stojí, jsou úplně k ničemu a pomalu chátrají s krysami v základech.
Roggeovi ta otázka viditelně nebyla příjemná. Ohradil se, že MOV v boji proti megalomanství Her stanovil limit 10 500 sportovců a 28 sportů. „Hry byly příliš velké a náročné na organizaci. Tyto limity jsou respektovány a budou i v budoucnosti,“ řekl tehdy Rogge. „Věřte, že jsme pod velkým tlakem, aby na olympiádě startovalo víc sportovců, aby bylo víc disciplín. Říkáme ne, to není možné.“
A jsme u toho zásadního problému. Tím ovšem vůbec není počet sportovců na Hrách. Jde o to, že MOV neřeší korupci, která provází v podstatě každou volbu olympijského města. Neřeší megalomanské náklady na nové stadiony a na městskou infrastrukturu, z které tyjí vlivní dané země.
Olympiády se stále víc pořádají v nedemokratických státech, protože ty demokratické na to zkrátka nemají peníze ani podporu občanů. Pořádat olympiádu stojí tolik, že to v rozumně fungující společnosti žádný politik neobhájí. Zeptejte se v Oslu, kde bláznivý národ lyžařů předloni torpédoval zimní olympijské hry. Můžete se zeptat i Pavla Béma, ale byla by to asi ztráta času.
A abychom neutíkali od Sáblíkové. MOV se snaží vytvořit dojem, že přísný limit sportovců na Hrách, kvůli němuž především je teď Sáblíková v nepříjemné situaci, brání té kritizované megalomanii. To je ale jen velký nesmysl.
Sportovci toho v olympijském městě moc nepotřebují. Jen postel, jídelnu a místo na trénink. A nějaký rozumný stadion, který nezotročí budoucí generace. Jestli jich bude závodit 10 000, nebo dvojnásobek, je v podstatě jedno.
Současná strategie MOV jde ale přímo proti sportu. Zeptejte se třeba vodních slalomářů, co si o olympijském závodě myslí. Kvalifikační kritéria jsou tak přísná, že dělají z boje o olympijské medaile cirkus, v němž chybí velká část světové špičky. Ve snaze vytvořit lživý dojem hospodárnosti jsou kvalifikační limity nastaveny tak příkře, že často zcela ruinují sportovní hodnotu olympijských soutěží. Tak je to v mnoha olympijských sportech.
MOV cítí, že ztrácí půdu pod nohama (pardon za to klišé). I proto žádá v Riu o pomoc ragby a golf, i proto volá do Tokia surfaře, skateboardisty nebo sportovní lezce. Snaha o rozšiřování programu usvědčuje pány kruhů z minulých omylů.
Existuje jasná rada: Nešetřete na sportovcích, pozvěte jich klidně víc. Neutrácejte ale zbytečně miliardy za nevyužitelné projekty, za palmáre politikům a klamné podlézání podnikatelským elitám.
A v tom naprosto základním zpátky k Sáblíkové: Dejte těm nejlepším šanci, ať na té vaší olympiádě závodí. Jinak budete celému světu k smíchu.
