Pět. Čtyři. Tři. Dva. Pár metrů za střelnicí se v češtině neslo odpočítávání, které mohlo být zlaté. Raškovek tam bylo habaděj a všichni, kdo ji měli na sobě, ani nedutali. Markéta Davidová přijela na stav trochu stranou, takže jsme ji neměli úplně před sebou. Člověku fakt bušilo srdce. Na jedničku ale nedošlo.
Místo úsměvů, výkřiků euforie, tlumeného tleskání do rukavic, což by snad i trochu pomohlo proti hrozné zimě, to všechno zvadlo. Davidová poslední ránu poslala pryč z terče.
„Kam to bylo, Jirko?“ zazněla otázka na trenéra Holubce.
Otočil se, vzal magnetickou desku s namalovaným terčem a magnet umístil vlevo nahoru. Možná dva, možná tři centimetry do prázdného pole nad ním.
„Jedenáct. Daleko,“ zahlásil.
Co na to říct… Jedna rána, která dělí šesté místo od věčné slávy olympijské vítězky. Jeden nádech, jeden pohyb. Je to prostě síla.
Markéta Davidová měla pak v cíli dost humoru, aby vzpomínala, že za takovou poslední ránu by ji někdejší trenér Jindřich Šikola honil s kopřivou.
Jedenáct dní nato stála u plůtku v mixzóně s nápisem Czech republic. Zase mluvila do telefonů se zapnutým nahráváním, které čínská dobrovolnice naskládala přes dvoumetrovou hygienickou propast na plastový tác.
Další medaile fuč.
A po masáku už tady v Číně další šance nebude. Stála zmrzlá do morku kostí a zklamaná stejně tak. Navíc to všechno musela zabalit do slov. Ale žádné nebylo tak výmluvné, jako jediná slza, která jí navzdory podmínkám ukápla po tváři. Byla fakt jenom jedna. Na protest proti čtvrtému místu, o kterém se už za rok nebude mluvit. Zatímco medaile, která jí znovu utekla o pár sekund, by u jejího jména byla navždy.
To je fakt. Na olympiádě žádná malá pódia neexistují. A zklamaných je drtivá většina. Italský biatlonista Lukas Hofer se neubránil slzám, když celé poslední kolo stíhal Rusa Eduarda Latypova, aby se jeho soupeř v poslední chvíli otočil, přidal a ubránil bronz.
Sikrosařka Nikola Kučerová brečela, když pokazila závod hned na první překážce. Na polské snowboardistce Aleksandře Krolové bylo znát jen z hlasu, jak těžce nese, že zrovna ona měla tu smůlu, aby ve čtvrtfinále paralelního obřího slalomu dostala fenoménku Ester Ledeckou.
Nejsou to tak slavné slzy, jako u ruských krasobruslařek – zoufalé Kamily Valijevové nebo hysterické Alexandry Trusovové. Ale jsou stejně skutečné. A jsou důležité. Stačí jen znovu přidat krev a pot.
Témata:
biatlon, vzpomínka, sport, ZOH22, Zimní olympijské hry v Pekingu, Česko, Olympijské hry, Čína, Markéta Davidová, Ester Ledecká, Jindřich Šikola, Lukas Hofer, Sport na Heureka.cz
Související články
