Štefela: bronzový zázrak ze Zátoru. Už bez jitrniček či piva, proč se neklepe jak Startky
KOMENTÁŘ MARTINA HAŠKA | Byl to kluk, který dělal blbiny. Kariéru výškaře Jana Štefely ale nedefinovaly mladické začátky, v nichž se musel vzdát oblíbených jitrniček, klobásek a tlačenek, které si tak rád dával doma na statku v Zátorech. Jeho úžasný bronz z mistrovství světa v Tokiu z něj dělá novou tvář české atletiky. Chlapa s vůlí, energií, vtipnými hláškami a ambicemi, o kterých nemluví. Ukázaná platí.
Do redakce webu iSport přišli Jan Štefela se svým trenérem Jaroslavem Bábou jako rozesmátí parťáci, kteří si sedí na první pohled. A mladý výškař před pár týdny vyprávěl o tom, jak v dětství při práci na statku nesnáší brambory.
„Brambory, ty byly peklo vždycky. Padesát řádků a nevidíte na konec. Teď už máme kombajn, to už je pohodinda. Ale brambory jsme nesnášeli, většinou jsme se snažili vymyslet kdejakou blbost, abychom to dělat nemuseli,“ líčil.
V úterý večer na Národním stadionu v Tokiu udělal všechno proto, aby nejel se symbolickou bramborou, jak se v Česku přezdívá nevděčnému čtvrtému místu. Po závodě jak na horské dráze bral bronzovou medaili, která je vskutku historická.
Je pro českou výšku teprve třetí z globálního vrcholu pod širým nebem. Miloslava Rezková Hübnerová v roce 1968 v osmnácti vyhrála olympiádu v Tokiu. Bába v roce 2004 jako devatenáctiletý vybojoval bronz na olympiádě v Aténách. Z mistrovství světa jde o první placku v dějinách.
Štefelovi je už čtyřiadvacet. Z mladého talentu, který v roce 2021 senzačně vyhrál mistrovství Evropy do 23 let, dospěl v plnohodnotnou osobnost. Chvilku to trvalo, ale dnes je z něho borec pro případovou studii, jak nepromrhat velké předpoklady a prostřednictvím disciplíny, vůle a dřiny je proměnit ve skutečné drahé kovy.
„Honza začal na sobě víc pracovat. Výkony začaly pomalinku jít nahoru a šlo vidět, že chce, že má drajv, že má chuť,“ chválí ho trenér Bába.
Něco z velkého závodníka měl v sobě Štefela vždycky. V létě 2022 přijel na svou první velkou dospělou akci na mistrovství Evropy jako zelenáč, ale nechoval se tak. V tom závodě na starém Olympijském stadionu v Mnichově pršelo. Pro výškaře, kteří spoléhají na to, že jejich kotník na pětníku udrží mohutný odraz po sprintu pod laťku, to může být problém. Štefela si z toho vzal své a zapsal hodnotné sedmé místo.
„Většina soupeřů se z toho vyklepe, nemůžou a už jsou hotoví. Ale já mám dobré rady od svého trenéra, který taky rád skákal v dešti, takže v tom nevidím problém,“ líčil Štefela. „Co radil? Ať hlavně nesedím jak malý Jarda, ať se hýbu.“
Tehdy na sociálních sítích vzbudilo pozornost, když ho za odměnu kouč Bába pozval na pivo.
„Jedno proběhlo, to se musím přiznat. A sociální sítě? Mně je to jedno. Já mám svůj systém, jedu si podle svého. Nějaké takové řeči mně nedráždí,“ líčil Štefela.
Posilovna? Ať tam nejde nějaká sprinterka...
V těch větách tenkrát bylo něco bohatýrského, síla vlastního sebevědomí. V dalších měsících ale Štefela zjistil, že svůj systém musí upravit. Jeho výkonnost se zastavila. Klidně mohl být hvězdičkou, která rychle vyhasne. Místo toho si srovnal hlavu a taky životosprávu. Jitrničky, klobásky, tlačenky či pivo nechal být.
„Výkonnost stagnovala, já jsem nedělal úplně kroky, které dělá profesionální atlet. Přišlo si za mnou promluvit celkem dost lidí a říkalo, že jestli to chci dělat na profesionální úrovni, musím přestat dělat tyhle věci. Alkohol, tyhle jídla, brát to víc profesionálně,“ líčil Štefela. „Tak jsem si řekl: Tento rok je olympiáda, a pokud fakt chci něco dokázat a jet na olympiádu, tak musím začít sekat latinu. Ono to vyšlo, hned prvním závodem jsem dal dva třicet. To mi ukázalo tu cestu, že to prostě jde.“
Šlo to skoro hned. V zimě 2024 poprvé přeskočil 230 centimetrů. Výkon se mu sice nepočítal do oficiálních tabulek, protože pořadatelé nestihli veřejné závody přihlásit do mezinárodního kalendáře, ale hlavní byla jiná věc. Štefela si úspěšně vyzkoušel hranici světové špičky a hned šel o tři centimetry dál. Na olympiádu se dostal, ačkoli měl před ní zdravotní potíže a nebyl tam v nejlepší formě.
Letošní rok pro něj znamenal přelom. Už v halové sezoně zářil a vybojoval svou první dospělou medaili, stříbro na halovém mistrovství Evropy v Apeldoornu.
„Já jsem byl vyklepaný jak krabička Startek…“ použil jednu ze svých pověstných hlášek po nervozní kvalifikaci. Ve finále to byl ale zase on. V rozhodujících chvílích se neklepe.
V létě se zase posunul dál. Našel svou cestu nahoru. Díky disciplíně v životosprávě zhubnul. Pomohlo mu to, i když mu schází surová síla.
„Když já jdu do posilovny, tak se modlím, ať tam nejde nějaká sprinterka, protože jsem za největší ženu já. Na bench jsem dal jednou sedmdesát kilo,“ smál se.
A není to nadsázka. Na první pohled drobná sprinterka Karolína Maňasová už zvedla na bench o dva a půl kilogramu víc.
Štefelovi to nevadí. Jeho trumfem je vyladěný rozběh, do kterého se řítí se sprinterskou rychlostí. V létě skočil na červnovém mistrovství Evropy družstev v Madridu parádní osobní rekord 233 centimetrů, v Monaku na Diamantové lize zaostal jen o centimetr. Navzdory zdravotním potížím v přípravě na Tokio byl na startovce mistrovství světa mezi favority. Sám se ale bránil o svých ambicích mluvit. Nechtěl pouštět do světa slova. Co dovede, ukázal přímo v sektoru ve finále mistrovství světa.
