Štefela & Bába: Brambory byly peklo! Panáky zdarma odmítá. Umím překvapit, říká naděje
Výškař Jan Štefela dostal svou obec Zátor na Bruntálsku na sportovní mapu světa a panáky by měl ve zdejší hospodě zdarma. Ježe nechce. Na rodinné farmě tam získal vůli, s níž se odhodlaně vrhnul do profesionální atletiky. Letošní halový vicemistr Evropy a tabulkově čtvrtý nejlepší závodník roku má jako trenéra k ruce Jaroslava Bábu, národního rekordmana a bronzového olympionika z Atén 2004. Před zářijovým mistrovstvím světa v Tokiu zosobňují naději českého týmu.
Dva uvolnění a vtipní parťáci přišli do studia podcastu iSport Extra. Jaroslav Bába je legenda. V osmnácti se jeho budoucnost ve skoku do výšky stála tak úžasná, že se nechal fotografovat vedle fotbalové brány, jejíž břevno je ve výšce 244 centimetrů, jen centimetr od světového rekordu Javiera Sotomayora. Kam vystoupá Jan Štefela, je zatím nejasné. Jede naplno. Mladické výstřelky nechal dávno za sebou: „Řekl jsem si, že pokud fakt chci něco dokázat, musím začít sekat latinu,“ usmívá se.
Honzo, jak se žije v Zátoru?
Štefela: (usmívá se) „Jako v pohádce, mi přijde. Je to fakt nádherná vesnice, mám to tam rád. I dětství bylo krásné. Dá se říct ještě staré, poctivé. Lítali jsme po venku, dělali jsme s klukama blbiny, vymýšleli jsme, kde co komu provést. Rád se tam vracím. Myslím, že jednou se tam i vrátím.“
Jaký ohlas mají v obci vaše výškařské úspěchy?
Štefela: „Samozřejmě, že lidi ze Zátoru ví, že to jsem já, že skáču do výšky. Ještě jsem úplně nic nedokázal, ale nějaké úspěchy mám. Určitě o tom ví, momentálně se tam nevyplatí chodit do hospody.“
Asi by vám tam přistálo pár panáků…
(smích) „To je právě klasika. Dlouho jsem tam nebyl.“
Podobně jako Jaromír Jágr jste v Zátoru vyrůstal na statku, chodil jste taky pomáhat se senem?
Štefela: „Byla to jenom malá rodinná farma o pár zvířatech. Tam se prostě muselo všechno. Když pantáta zavelel, tak se šlo a dělalo se. Nás jako děti miloval. Jak jsme dospívali, byli jsme drzí puberťáci a kolikrát jsme se na tu práci i vykašlali. Každému podle zásluh… Pak jsme chtěli jít ven, tak jsme prostě nešli, protože jsme neudělali, co jsme měli.“
Co jste musel dělat?
Štefela: „Tak musel… Nemusel jsem úplně. Bylo to hlavně z mé vůle. Nechcete poslouchat: Ten doma nic nedělá! Klasika. Sekat dřevo, když byly žně, pytlovalo se obilí, svážela se sláma. Brambory, ty byly peklo vždycky. Padesát řádků a nevidíte na konec. Teď už máme kombajn, to už je pohodinda. Ale brambory jsme nesnášeli, většinou jsme se snažili vymyslet kdejakou blbost, abychom to dělat nemuseli.“
Jardo, je Honza příkladem toho, že fyzická práce v mládí člověka připraví na sport?
Bába: „Já si myslím, že určitě. Není to takové dětství, že by vyrůstal s mobilem, u počítače. Naopak trávili dětství venku a vymýšleli všechny možné kraviny, různé zábavy. Je ještě ta dobrá generace. Já jsem to měl taky tak. Od rána, když jsem vstal z postele, už jsem koukal, jestli někdo není venku, a už jsem fičel ven. Dělali jsme všechno možné. I atletiku jsme si zkoušeli. Házeli jsme kamenem, utrhli jsme si klacek a házeli jsme oštěpem. Běhali jsme kolem dvorku na čas, měli jsme hodinky a stopovali si to. Je fajn, že tohle všechno zažil, určitě mu to jenom prospívá.“
Honzo, jak jste se dostal k atletice?
Štefela: „V Zátoru jsme měli celkem sportovně založenou školu. Byl jsem kdysi strašnej průserář. Já jsem věděl, co se sebou, ale naši nevěděli, co se mnou. Hodili mě na cyklistiku, já začal jezdit na kole, a jak jsem se vybíjel na trénincích, tak jsem pak nedělal bordel ve škole. Na kole jsem jezdil tři, čtyři roky. Potom jsme jezdili Odznak všestrannosti olympijských vítězů, OVOV, což založili Robert Změlík a Roman Šebrle.“
