Český trenérský kolotoč. Proč jsou v lize stále ti stejní kouči?

Není pouhý motivátor, co zblázní kabinu, a za tři zápasy je zase vše při starém. Po výborném začátku si víceméně udrží laťku, na kterou tým po svém příchodu pozvedne, ačkoliv výkony stagnují. Koučova erudice je vysoká, jen nekomplikuje pokyny pro hráče. Má zcela jasnou představu, co od týmu a jednotlivých fotbalistů požaduje, a pro hráče je tato přehlednost v českém fotbale velmi osvěžující.

Páník je pro někoho navenek bručoun, ale i sympaťák. Umí mluvit poutavě, aniž by sklouzával ke slizkým rétorickým kudrlinkám. Hráčům dokáže dodat určitou vnitřní energii, je to férový a slušný člověk, u kterého víte, na čem si stojíte. To je pro mužstva často rozháraná výkonnostním sešupem nebo narušenými vztahy v kabině klíčové.

Zároveň ho ale provází klasické prokletí záchranářských koučů. Když už přece tým pozvednete o tolik výš? Proč to nejde ještě dál? Pro fanoušky jakéhokoliv týmu, kteří vždy žijí v naději, že by jejich mužstvo někdy mohlo soupeřit s nejlepšími nebo útočit na poháry, se časem tato nezáživná stabilita omrzí. Je v tom určitá předvídatelná rutina – proč sledovat zápas, u kterého zhruba víte, jak dopadne, moc se nevyhrává a ani koukat už se na to úplně nedá?

Snad i proto s sebou Páníkovo angažování ze strany Slezanů přineslo určité povzdechy. Když už ani Karviná, snad jediný tým mimo českou špičku, který měl alespoň nějakou imaginaci při hledání nových trenérů a navíc se vždy za poslední léta pokoušel o atraktivní styl hry, nenarazil na nikoho, kdo vzbuzuje u fanoušků větší naděje, už to něco znamená.

Karviná je totiž jedním z minima týmů, který si jde svou cestou. Slezané zároveň do českého prostředí přinesli poměrně neznámá trenérská jména i ze Slovenska.
Prakticky nikdo jiný v tuzemsku nedělá nic podobného. Když kouč někde skončí, o pár měsíců později dostane šanci jinde. A trenérský kolotoč se točí dál.

Nemusí to být bez úspěchu.

Petr Rada už v Jablonci kroutí rekordní dvanácté ligové angažmá, nikdo jiný jich za sebou nemá tolik. Na Střelnici působí čtvrtou sezonu, drží ho stabilně ve špičce. Miroslav Koubek v osmém angažmá zařídil, že Hradec předvádí výborné výkony, Michal Bílek v sedmém působišti vede s Plzní ligu.

V evropském prostředí je to ale zjevení, anomálie. Česká liga je svébytným ostrovem ve středu Evropy, který žádného trenéra mimo domácí prostředí a Slovensko nepustí na břeh. Od fiaska s Andreou Stramaccionim tím spíš, od Italova odchodu žádný klub neangažoval zahraničního trenéra vyjma východních sousedů.

A tak tu máme trenérské matadory, kteří zápolí s minimální konkurencí.