Kvůli ješitnosti prohrává Barákova kariéra i nároďák bez kreativce
KOMENTÁŘ MICHALA KVASNICI | Aby bylo jasno hned na začátku: Antonín Barák by velmi pravděpodobně nebyl spasitelem české reprezentace. Sám jsem kdysi o technickém záložníkovi psal, že má limity, které se výrazně projevují v zápasech, kdy potřebujete nejvyšší běžeckou intenzitu. Kdy potřebujete spíš poctivé dříče, kteří jsou schopni přepínat do defenzivy i ve zběsilém tempu proti vyspělým soupeřům.
Například v systému 3–4–3, což je mimochodem paskvil, který umí správně vytěžit jen Sparta, si Baráka na jedné ze dvou osmiček vůbec nedovedu představit. Nejen Albánci by ho uškvařili.
Stále si za tím stojím. Ačkoli byl Barák v červnu před finále Konferenční ligy v Praze po nemoci, nemyslím si, že byla náhoda, že s West Hamem nastoupil jen na minutu. V evropské soutěži sice nastřílel pět branek a výrazně přispěl k parádnímu tažení Fiorentiny, ale už v semifinále s Basilejí odehrál ve dvojzápase dohromady pouhou čtvrthodinu. Ve vyřazovací fázi s výjimkou domácího duelu s Poznaní nešel do hry ani jednou od začátku, dvakrát proseděl celý mač na lavičce.
Nebudu teď otáčet a měnit názor, zároveň připomenu i B, které jsem dřív rovněž zmiňoval. A sice že Barákova kreativita a schopnost řešit (před)finální fázi na posledních třiceti metrech je naopak vysoce nadstandardní. Mnohdy exkluzivní. V Itálii umějí trenéři ideálně využít nejsilnější stránky (a potlačit ty slabé, tedy dynamiku) osmadvacetiletého fotbalisty, proto má skvělou kariéru v Serii A. Proto se mu tam daří, proto si ho tam váží.
A proto by se hodil i nároďáku. Podotýkám, že v určitých utkáních či klidně pouze v některých jeho fázích. Ano, třeba právě proti Faerským ostrovům, kdy Češi museli houževnatý blok otevřít originálním řešením, překvapivým momentem, kolmou uličkou, střelbou ze střední vzdálenosti, což Barákova levačka umí.
Potvrzují to i statistiky a historie. Příbramský odchovanec se v 37 startech trefil v reprezentaci osmkrát, což je na polaře slušná bilance. Ze čtyřiceti hráčů širšího kádru, jehož složení visí na oficiálních stránkách FAČR, vstřelil víc gólů jen Patrik Schick (18) a Tomáš Souček (10).
Pravda, Barák skóruje vesměs proti outsiderům. Slavil proti San Marinu (dvakrát), Kuvajtu, Bělorusku, Estonsku, Kataru, Ázerbádjžánu a Dánsku, které jako jediné nespadá do kategorie trpaslíků.
Potvrzuje to mou tezi z úvodu textu, že ne do všech typů zápasů se vytáhlý bloňdák hodí. A i v těch dobývacích mu to občas, stejně jako komukoli jinému, nejde – viz březen v Moldavsku.
I tak by ale Barák měl do užší nominace Jaroslava Šilhavého pravidelně patřit. Vyloženě kreativních borců s nadstavbovou myšlenkou a následně kvalitní realizací máme pomálu, důkazem je to, že v posledních dvou utkáních byl v základní sestavě přesně jeden: Václav Černý. Dobře, s přimhouřením oka ještě typově odlišný Adam Hložek, dál už ale fakt nikdo.
Má to však dvě podmínky na obou stranách. Barák uzná, že komunikace se šéfem má mít patřičnou úroveň a formu. A Šilhavý se svými kumpány zase potlačí ega při poslouchání názoru od člověka, který si za šest let vybudoval renomované jméno v jedné z nejprestižnějších soutěží na světě.
Kdyby právě Barák za měsíc v Polsku či s Moldavskem rozhodl o postupu na EURO, byla by to nejlepší zpráva pro tuzemský fotbal. A snad i definitivní konec jedné ješitné story, jež neprospívala vůbec nikomu.
