V minulosti střílela góly za Spartu a pracovala pro FAČR i komisi UEFA pro ženský a mládežnický fotbal. Aktuálně Nikola Barák žije s manželem, záložníkem Fiorentiny Antonínem Barákem, v Itálii, kde vychovávají dva syny. V rozhovoru pro iSport.cz prozradila, proč chodí na zápasy ve Florencii spíše sporadicky, co se jí líbí na Itálii i to, jestli manželovi někdy radí ohledně fotbalu. Ten se dnes představí v semifinále Konferenční ligy proti Basileji (21:00).
Česká liga finišuje. V dramatické nadstavbě si to o titul rozdají Sparta a Slavie. Vy jste bývalá sparťanka, manžel bývalý slávista, prožíváte to nějak doma?
„Samozřejmě fandíme, ale není to tak, že bychom byli rozdělení na dva tábory. Když hrával manžel za Slavii, dělali jsme si z toho srandu. Vždycky jsem říkala, že mu sice přeju, ať dá gól, ale zároveň musí vyhrát Sparta. Ale to byla spíš taková legrace. Teď chceme, aby zvítězil především dobrý fotbal a byl to pěkný divácký zážitek. Jsem ráda, že se Sparta dokázala dostat do bojů o titul a po období, kdy ji hodně lidí kritizovalo, je konečně zase zpátky. Po těch letech útrap bych jim hodně přála, aby letos zvedli pohár nad hlavu. I manžel je rád, že je Sparta teď tak nahoře a boje jsou o to zajímavější.“
V posledních letech se hraje česká liga s nadstavbou. Jste fanynkou tohoto formátu?
„Nadstavba se u nás hraje i v ženském fotbale. Zavedlo se to proto, aby spolu kvalitní týmy hrály co nejvíce zápasů, a bylo to tak zajímavé pro lidi i samotné hráče. Nevím, jak to vnímají jiní fanoušci - jestli se jim to líbí, nebo jestli jsou třeba naštvaní, že se hraje pořád nějaké derby Sparta - Slavie. Za mě je to každopádně super. Jsou to zajímavé zápasy, trošičku vyhrocené, bojovné… Dá to tomu sportu zase nějakou šťávu navíc.“
Aktuálně jste na mateřské dovolené s druhým synem, ale před tím jste pracovala pro UEFA. Co přesně jste měla na starosti?
„Nejprve jsem působila v komisi pro ženský a pak pro mládežnický fotbal. S komisí jsme se pravidelně scházeli a rozhodovali o nejrůznějších záležitostech. Je tam většinou šestnáct až dvacet lidí a každý člověk je z jiného státu. Zastoupené velké i menší země, jako je právě Česká republika. Řeší se tam například to, jaké formáty a soutěže se budou do budoucna hrát. V holčičím fotbale jsme se hodně zabývali i tím, jak ho zviditelnit. Vedle toho jsem tam působila i jako delegátka. To pořád ještě dělám, ale skrze mateřskou mám tuto činnost pozastavenou.“
Plánujete, že se po mateřské do UEFA zase vrátíte?
„To bych byla hrozně ráda. Ta práce mě strašně bavila a byl pro mě úžasný pocit, že i ženská může fungovat v chlapském prostředí. Ale je to těžké. Musela bych spolupracovat s FAČR, což je kvůli tomu, že žiju v cizině poměrně komplikované. Uvidíme, aktuálně nejsem vůbec schopná říct, jak to dopadne. Záleží především na manželovi, kde budeme. V tomto ohledu se musím holt podřizovat.“
K práci pro UEFA jste se dostala díky tomu, že jste sama fotbal dřív hrála. Chodíte si někam zahrát i teď?
„Hraju už jen s dětmi. I když manžel vždycky říká, ať si s nimi raději moc nekopu, ať se to nenaučí špatně. (směje se) Když je nějaká příležitost, vždycky si ráda zakopu a baví mě to. Třeba během toho, co jsem pracovala na asociaci, jsme mívali fotbálky pro zaměstnance. Když jsme bydleli v Udine, organizačně jsem pomáhala i jednomu ženskému týmu. K tomu prostředí mě to zkrátka nějak táhne.“
A hrála jste někdy i s manželem?
„Myslím, že jsme proti sobě někdy hráli. Byl to takový sranda match s kamarády, ale už si vůbec nevzpomínám, kdy to bylo. On si z toho samozřejmě vždycky dělá srandu. Občas se stává, že ho po zápase trošku zkritizuju. Co si myslím, to řeknu. Jsem prostě taková. Manžel mi na to pak pokaždé řekne: Prosím tě, vždyť ty tomu vůbec nerozumíš.“ (směje se)
Takže manžel nemá rád, když mu udílíte rady ohledně fotbalu?
„Vůbec. Mně to ale vždycky nedá a stejně mu to řeknu. Nějaké moje postřehy si ale k srdci moc nebere. Občas ale nastane situace, že chce lehce slyšet, co si o tom myslím a rozebírá to se mnou sám od sebe. Nicméně jakmile vypustím něco negativního, tak mi řekne: Vůbec to se mnou neřeš.“
Jakou dovednost byste chtěla mít z manželova fotbalového umění?
„Rozhodně jeho techniku s míčem, tu má skvělou. Málokdy ztratí balón a dokáže jít jeden na jednoho. Taky dobře vidí fotbal. Někdo občas říká, že je pomalej, ale on si umí hrozně dobře vybrat místo. Nepotřebuje být tolik rychlý, protože je inteligentní fotbalista – ví, kde se postavit.“
Je naopak něco, co by si mohl vzít manžel od vás?
„Asi nic. (směje se) Já jsem byla spíš defenzivní typ a manžel spíš ofenzivní. Možná by trošičku mohl zlepšit defenzivu, i když myslím, že na ní opravdu hodně zapracoval. Nicméně on ji stejně zase tolik nepotřebuje. Není obránce ani defenzivní záložník, takže to tolik nevyužije.“
Chodíte s dětmi často na manželovy zápasy?
„Popravdě ani ne. Stadion tady ve Florencii totiž není úplně vhodný pro rodiny s dětmi. Pro rodinné příslušníky fotbalistů tam není skoro žádné zázemí a všude jsou navíc schody, takže se tam nedostanete s kočárkem. Na zápasy chodíme v podstatě jen tehdy, když nás někdo navštíví, aby třeba mohl zajít se starším synem na záchod a já tam mohla počkat s mladším, kterého musím mít v nosítku. Navíc jsme limitovaní i časem. Když se hraje ve tři nebo v šest, dá se to nějak udělat, ale dost často jsou zápasy až večer, když děti chodí spát. Například v Udine byl v tomto ohledu úplně skvělý stadion. Měli tam udělanou VIP zónu pro rodiny hráčů, kde byla k dispozici dětská herna včetně slečny, která děti během zápasu hlídala. Taky tam bylo hned kousíček občerstvení, což je skvělá věc, když máte děti. (směje se) Tohle bylo tedy super, ale v té době jsem byla ještě bezdětná. Kdybych děti neměla, chodím opravdu na každý zápas, protože stadion tady ve Florencii je jinak pěkný, má to skvělou atmosféru a žije to tam.“
Vnímá už starší syn, že je táta fotbalista?
„Zatím to moc nechápe. Ale třeba teď na posledním zápase ho vzal taťka i na hřiště a malý dával gól pod zaplněnou tribunou. Všichni mu najednou začali tleskat a bylo to strašně krásné. To si užil i Toníček, ale jinak z toho zatím nemá moc rozum.“
Mohla byste popsat místo, kde aktuálně bydlíte?
„S manželem neradi žijeme v centru, takže si vždycky vybíráme místa někde na okraji. Aktuálně bydlíme na takovém kopci, který se nachází mimo město. I přesto to ale do centra nemáme daleko. Je to necelých 10 minut autem a pěšky něco málo přes půl hodiny. Kousek odsud se nachází vyhlídka Piazzale Michelangelo, kde vidíte celou Florencii jako na dlani. Je to opravdu krásné místo pro život. Máme tady byt, který je součástí velké rezidence. Bydlí tady s námi i další hráči, třeba Giacomo Bonaventura. To je hrozně fajn, protože má manželku a malého syna, který je stejně starý jako náš Toníček, takže si děti spolu můžou hrát třeba na zahradě.“
Před Fiorentinou hrál manžel v Udinese, Lecce a Veroně. Kde se vám líbilo nejvíc?
„To je těžké, mně se tady líbí skoro všude. Itálie je opravdu nádherná země. Jedno z top míst bylo ale určitě Lecce na jihu Itálie. Mají tam krásné bílé pláže a průzračnou vodu. Vypadá to tam jako někde na Maledivách. S manželem jsme si říkali, že by se nám v budoucnu líbilo trávit tam třeba léto. Druhé místo, které jsme si hodně oblíbili, je Lago di Garda. Tam jsme žili, když hrál manžel ve Veroně. Bylo to boží, bydleli jsme přímo na promenádě, která vede podél jezera. Kdykoliv jsme tedy mohli jít na procházku k vodě. Byla tam ale i spousta dětských hřišť a dalšího vyžití. Taky se mi líbí, že to bylo relativně blízko Česka a dalo se tam bez problému dojet autem.“
Jak často se vracíte do Čech?
„Jezdíme tam většinou v létě, když má manžel měsíc a půl volno. Pak se vždycky vracíme ještě, když jsou reprezentační srazy.“
V Itálii žijete šest let. Dokážete si vůbec představit, že byste se nastálo vrátila do Česka?
„Říkali jsme si s manželem, že se do Česka určitě jednou chceme vrátit. Popravdě si to teď ale vůbec nedokážu představit. V Itálii jsme už opravdu dlouho a stále víc si zvykám na to, že je tady skoro pořád hezké počasí a svítí sluníčko. Možná se to zdá jako drobnost, ale když pak přijedu do Česka, vždycky si říkám: Vždyť je tady úplná zima a zataženo. (směje se) Když je pěkné počasí, člověk má hned lepší náladu a je optimističtější. Vidím to i na Italech – ti jsou pořád v klidu, nic neřeší a nikam nespěchají. Je zcela běžné, že si tady starší lidé v důchodu chodí ráno na sklenku vína. Sedí pak venku na sluníčku a nic jim nechybí.“
Takže vám Italové jako národ sedí?
„Hrozně se mi líbí, jak si Italové umí užívat život. Je tady ale i spousta věcí, které jsou dost nelogické a zbytečně komplikované. Když potřebujete něco vyřešit nebo jít na úřady, není to tak růžové. Rodila jsem tu druhé dítě a bylo strašně náročné zařídit všechno potřebné. Každá věc jim hrozně trvala – asi skrz to, jak jsou v klidu a z ničeho se nestresují. Je tu i daleko víc daní a platí se tu opravdu za všechno. Spousta Čechů si možná ani neuvědomuje, jaké jsou u nás výhody. Taky se mi nelíbí, že si Italové dost často myslí, že jsou ve všem nejlepší. Vůbec se neporovnávají s ostatními a jedou si to své. V tom si myslím, že máme v Česku navrch. Pořád se snažíme srovnávat a koukáme na ostatní země, díky čemuž můžeme sami růst.“
Hodně Čechů je také překvapených z toho, jak se v Itálii řídí.
„Bydleli jsme v Itálii na nejrůznějších místech, ale Florencie je za mě, co se týče řízení, zatím nejhorší. Pravidla vůbec neexistují, lajny nikdo nedodržuje, jezdí se bez blinkru…A to pocházím z Prahy, takže jsem zvyklá řídit ve městě. Je tady i spousta motorek, které neustále jezdí zleva, zprava, a kdyby mohly, přijedou snad i seshora. Jezdí, jako by se jim nic nemohlo stát. Kdybych včas nezareagovala, mohla jsem za sebou mít už několik havárií. V Česku se vám občas stane, že jedete už na takového autopilota a cestu tolik nevnímáte. Tady v Itálii musíte být opravdu neustále ve střehu.“
Máte v Itálii nějaké přátele?
„Pro mě je to takové složitější. Manžel má přátele samozřejmě v týmu. Hodně se baví třeba s Lukou Jovičem, což je Srb nebo třeba s Chorvatem Josipem Brekalem. Srbové a Chorvatové jsou nám docela blízko i mentalitou. Pak se samozřejmě přátelí s Bonaventurou, což je tedy Ital. Jak jsem říkala, bydlíme kousíček od sebe, takže jsme spolu byli párkrát i grilovat. Jinak já to mám s hledáním přátel trochu složitější, protože jsme se co dva roky stěhovali. Když už jsem si někde našla nějaké kamarády, manžel mi oznámil, že se budeme muset stěhovat. Znám se samozřejmě s některými fotbalovými manželkami nebo maminkami ze školky. Ve Veroně jsem se seznámila například i se sousedy, nebo když chodíme na nějaké místo častěji, znám se s lidmi, s kterými se tam pravidelně potkávám.“
Jak se dá skloubit fotbal s tatínkovskými povinnostmi?
„Občas je to docela náročné. Manžel hraje ve Florencii skoro po celou sezonu dva zápasy týdně – vždy středa a sobota. Když hrají venku, vyjíždějí o den dřív. Když hrají dva venkovní zápasy týdně, jsou to rázem čtyři dny, kdy je mimo domov. Domů pak většinou přijíždí někdy v noci. Jenže když dorazí ve čtyři ráno, nebudu ho pochopitelně budit v sedm, aby se věnoval dětem. Musím říct, že když dá člověk děti jednou týdně k babičce na dvě hoďky, je to velká pomoc. Jenže já tady nemám nikoho. On si často někdo myslí, že když je manžel fotbalista, všechno je super, ale patří k tomu i to, že se občas moc nevidíme a jsem na děti sama. Když je ale doma, dětem se rozhodně věnuje a snaží se. Staršího brává i do tréninkového centra, kde si spolu třeba udělají regeneraci, jsou v bazénu a hrají si. Všechno má zkrátka své plusy a mínusy.“
Jak to máte doma s jazyky?
„Doma mluvíme jenom česky a starší ve školce zase mluví jen italsky. Je zajímavé, že děti se v tomto věku naučí jazyk velmi rychle a berou to úplně jako samozřejmost. Jak slyší italštinu všude kolem sebe, je to pro něho přirozenější než čeština, kterou slyší jen doma. Starší doma pak italsky počítá a říká barvy. Od září bychom ho chtěli dát ještě do anglické školky, protože bychom byli rádi, aby si v budoucnu osvojil i angličtinu.“
A jak jste na tom s italštinou vy s manželem?
„Manžel mluví bez problému. Italsky komunikuje v týmu opravdu na denní bázi. Já jsem ze začátku, když jsem neměla děti, hodně cestovala s UEFA, takže jsem italsky taky občas mluvila, ale nebylo to tak často. Navíc jsem v Itálii neměla tolik kamarádů, takže ani nebylo s kým mluvit. Každopádně teď se dorozumím. Není to nejlepší, ale všechno co potřebuju, zvládám. V tomhle jsem perfekcionalista a chtěla bych mluvit opravdu dobře. Italština je poměrně jednoduchý jazyk a kdo chce, zvládne se ho naučit.“
