Nejhorší pocit na střídačce zažívá trenér, když mu dojde, že jeho pokyny hráči ignorují, z úst mu jdou úkoly do větru, hlavami hokejistů jen tak prošumí. Asi takhle nějak se v pátek večer v Pardubicích cítil Zdeněk Vojta. Jeho Kladno prohrálo šestý ze sedmi posledních utkání extraligy, na Východočechy nestačilo 1:5 a koleduje si o pořádnou blamáž.
Ponechme teď stranou letní odvážné výroky Jaromíra Jágra o útoku na mistrovský titul. Nicméně, Rytíři by se dnes měli pohybovat rozhodně v jiných vodách, než v těch, které smrdí baráží.
Trenér je samozřejmě první na ráně. Velmi vážně hrozí, že nedělní duel s Hradcem Králové bude pro Zdeňka Vojtu posledním u kladenského týmu. Sám kouč přiznává, že to mezi ním a hráči skřípe, respektive, že jeho představy o hře jsou poněkud odlišné, než má osazenstvo kabiny.
Skoro to vypadá, že kladenští hráči čekají, až jejich přímý nadřízený mužstvo konečně opustí. Ano, může to být ten impuls, který ztrápený tým s kolísavou psychikou nakopne. Může být, ale také nemusí.
Byť se poslední dobou hrubě nedaří, mužstvo kolem Pavla Patery by rozhodně mělo předvádět bojovnější, srdnatější výkony. Prohrávat se může, ale jde o to, jakým stylem. A poslední porážky ukazují i na to, že chyba není jenom ve Vojtovi, v jeho taktice, v jeho přístupu, v jeho chování vůči hráčům a podobně. Změnit se musí i hráči.
Sám Vojta už pomalu neví, kudy dál. Uvítal by, kdyby mu hráči podali pomocnou ruku a ještě jednou se s ním společně zakousli. Musí ale chtít všichni, jinak potápějící se bárku nevrátíte nad hladinu.
Což však evidentně není tento případ.
