O srdci ve stodole, kde se usilovně maká. Tvrdě, cíleně a s vizí
Jejich zimák, to je stodola. V tomhle směru Zlín pořádá derby s Kladnem. Zato nemusí mít po ruce Jaromíra Jágra, aby v klubu věděli (nebo si spíš mysleli), jak na to. Žádné nabubřelé řeči, žádné chvástání. V Baťově městě se nemele hubou, tady se usilovně maká. Tvrdě, cíleně, s vizí. Skromně, s pokorou.
Nikdo tu nemusí nikoho přesvědčovat, přemlouvat. Sedí tu ono zprofanované přísloví o táhnutí za jeden provaz. Ne, hráči se tu navzájem neobjímají, nezahrnují sladkými řečmi. Ale tahle konkurence je zdravá, přínosná. Aby ne, drtivou většinu osazenstva kabiny tvoří odchovanci. Jasně, všude se hraje pro peníze, ve Zlíně však i za tým, za celý klub, za Zlín. A hrdě. Srdcem.
Není náhoda, že Čajánek, Leška, Balaštík a spol. předvádějí nejlepší výkony na domácí adrese. A i proto rozpočtově sotva průměrný účastník ligy nechává za sebou tuzemské kolosy. Nikdo si tu na nic nehraje, vědomí vlastní síly bez falešného přifukování osobní důležitosti dělá svoje. Z kolektivního díla pak vystupují skvělé individuální počiny gólmana Kašíka či beka Zámorského, budoucích stálých reprezentantů.
Tohle všechno má na starost Rostislav Vlach. Ve své aktivní éře býval myšlením o krok před ostatními, jeho intuice byla obdivuhodná. Nyní s ní poráží i své trenérské rivaly. Ne náhodou o něm Vladimír Růžička uvažoval jako o trenérské posile k národnímu týmu. Divíte se? Já už ne
