Žádná jiná věta z posledního rozhovoru Dominika Haška nevystihuje jeho specifickou osobnost lépe. „Teď ne. Ale kdo ví, třeba mě to v šedesáti začne bavit.“ Toť reakce na otázku, zda ho neláká zůstat u hokeje a stát se vychovatelem svých nástupců.
S šesti křížky na dresu začít s trénováním? Zatímco jiní se chichotají, já úplně slyším Dominátora: No a co, proč ne?!
Čas je v životě legendárního hokejového gólmana podružnou záležitostí. Nikdy ho nezajímaly zavedené zvyklosti, vždy se vymykal, byl jiný. Svoji profesi nabifloval dříve než druzí, um, vyšlechtěný ve světovou genialitu, ztrácel mnohem později než jeho konkurenti. A podobně je na tom i v civilních záležitostech. Trochu svůj. Cílevědomý, aktivní, neúnavný, trochu roztěkaný. Jedinečný.
Ve čtvrtek Hašek rozjel svoji padesátou sezonu, dnes ji se svými přáteli a známými náležitě oslaví.
Drahý Míšo, Dominiku, Dědku, pane Hašku, uslyší různorodá oslovení z úst pozvaných. Zas a znovu. Je to trochu náhoda, ale poslední týdny sbírá jen samé gratulace a velkolepá vzdávání holdu.
S povědomím Haškových triumfů v úžasné a neopakovatelné kariéře je bereme v podstatě automaticky, což vůči němu a dosaženým metám není úplně fér. Navíc částečně přebíráme i Dominátorův pohled na pětihvězdičkové galavečery, pořádané na jeho počest: Rychle mě do těch vašich síní uveďte, ať můžu mazat domů dělat něco užitečného… Holt, není moc vzpomínkový typ.
Co se mi na tom postoji zároveň líbí, je Haškova přízemnost. Tiché příjímání poct, o nichž se drtivé většině českých sportovců nemůže ani snít, neb by šlo o vrcholnou drzost. To vše bez kraválu a snadno podléhajícímu pocitu o vstupu mezi planetární božstvo. Navrch bez náznaku dojetí.
Jiným by se v Torontu a Buffalu promítl v kostce celý život, šichta od nevidím do nevidím. Pády, vzestupy, zranění, bolest, euforie, sláva, konec, v připomínce toho se oči zalesknou hned. Nikoli u Haška. Zaklapl desky a vydal se do nového života. Sakumprásk, tedy i do nového vztahu.
Byť by mohl bez známky studu vyprávět do širokého okolí, jaké to je být světovou hokejovou legendou, zůstává pokorně při zemi, děkuje druhým. Zatímco všichni ti Forsbergové, Modanové a Sakikové na červeném koberci vykládají, jak dodnes nechápou, že takové hokejové monstrum, nepřekonatelný gigant mohl vzniknout z lidského masa.
Je škoda, že z Haškovy velikosti nebude mít další prospěch zdejší hokej. Dominátor nyní určitě nesouhlasí a namítá, že například pro kredit tuzemské Síně slávy udělal kus práce. Má jistě pravdu, této instituci dodal vážnost a potřebný řád. Ale upřímně a nespravedlivě, většinový fanoušek tohle nepočítá. Legendu chce vidět v terénu, jak staví a cepuje nové Dominátory. Leč, nestane se.
Nemůžeme mu mít za zlé, že svoji budoucnost spojuje se zcela jiným odvětvím. A i když se s podnikáním v minulosti spálil a v textilním byznysu utopil nepočítaně vychytaných milionů, nebyl by to on, kdyby sobě i ostatním neukazoval, že se napodruhé prosadí.
Přitom znovu v oblasti, v níž je zatraceně těžké, ba nemožné, najít skulinu pro svoje dítko. Jestliže dříve Dominátor mínil konkurovat adidasu, Reeboku, plánoval sebrat zákazníky značce Nike, dnes se pokouší ubrat konzumenty Red Bullu, Big Shocku a podobným zavedeným markám na trhu.
Zda jde o smarty rozhodnutí, ukáže čas. Jednoznačně si však cením jeho odvahy i vytrvalé obrany vůči námitkám, mnohdy přitom relevantním. Stvořitel nápoje co uvolňuje, koncentruje a baví, naráží na překážky i nepochopení idey artiklu.
Řadu zájemců ochotných „ochutnat Haška“ plechovka s liškou zrovna nerajcuje a nenutí ke koupi. Což by asi na první signální měla. Lišák s jiskrou v oku (podle filmu s Belmondem) mnohým asociuje spíš doplněk k večerníčku, dárek k nové Mateřídoušce. U Spejbla s Hurvínkem na kredenci, tam by mi pasoval ideálně.
Dominátor si jistě vyslechl rady expertů z oboru vztáhnout název či vzhled obalu nového drinku ke své osobě, k figuře nepřekonatelného fantoma brankoviště. Propagačních sloganů na to téma lze vymyslet mraky. Nechtěl, odmítl, trval na svém. Žádný Hašek, lišák! Podle mnohých chyba a o to větší škoda, že chutná zajímavě, nevšedně.
Nebyl by to však Dominik Hašek, kdyby nedal na svůj instinkt a svoji vizi. Jako by se vrátil v čase o čtvrt století, kdy se vyrazil etablovat na zámořském trhu. Málokdo mu věřil, mnohým personám NHL přišel zprvu až komický. A vida, prosadil si svou, všechny usadil na zadek, změnil brankářský svět. A nyní si usmyslel, že himálajsky položenou výzvu zdolá i na poli obchodním. Proti všem.
To by sedělo, Dominik Hašek si před sebe staví jen ty nejvyšší výzvy. Vlastně to ani jinak nemá cenu. A tak nyní podniká sveřepý útok na jiné scéně. Absolutně o něm nepochybuje. Stojí ho to sice další balík peněz, ale s o to větší vervou do toho mače jde. Plnit lehké úkoly není pro něj.
Až mám dojem, že se v tom boji dosyta vyžívá, a kdyby mu šlo podnikání hladce, nebyl by vnitřně uspokojený, scházely by mu překonané nástrahy. Tahle vlastnost ho vynesla k hokejovým nebesům. Podaří se to i k jiným?
Související články
