Přijely hvězdy, super! Ale nesmí se zapomínat na servis, jinak je to bez šance
U fanoušků stoupá natěšení, postupně odkrývané akvizice z NHL rozfoukávají plamen vášně pro blížící se šampionát. Národ tleská Voráčkovi za příjezd bez známek váhání, chvatného nástupu si cení u Mrázka, palec nahoru náleží nedávno otřesenému Gudasovi, smeknutí musí i na dálku cítit Plekanec. Do toho letí žihadlo Pastrňák, ochotný podstoupit nemalý risk. Páni, to bude mančaft...
Námluvy se povedly, drtivá většina žádaných krajánků z NHL se hlásí do služby. Díky, pánové. Teď jen nezapomínejme na jednu věc. Na důležitou věc. Na ostatní hráče.
Záměrně nepíšu na ty druhé. Jedno klišé praví: Není nic víc než tým. Ono je fajn mít v sestavě řádku borců se statusem hvězdy. To je první část příběhu. Tou druhou a klíčovou je biochemický proces uvnitř kabiny, tvorba klimatu. Naprosto zásadní procedura.
Ne všichni reprezentanti z evropských klubů skáčou do stropu z přívalu zámořského zboží. Není to možné. Noví borci jim berou místo, z logiky věci nemohou cítit nepopsatelnou radost z každé potvrzené posily. Ego pracuje. Mnozí po úmorných týdnech přípravy už věřili v nominaci a kariérní pokrok, místo toho si zabalí na dovolenou.
Nejen to. Ti šťastnější, co se udrží, vyletí z přesilovek, spadnou o level níž. Je na nich, aby slabší vytížení překousli. Musí. Jinak ať to vzdají rovnou.
Ale i z druhé strany je nutné odpovídající chování. Voráček a spol. musí vzít každého parťáka jako sobě rovného, pak se dočkají potřebné odezvy. Všichni věří a doufají, že ryšavý bourák z Flyers, Pastrňák či Plekanec obslouží palbu, pokud však jejich ofenzivní rejdění nezajistí chlápci v montérkách na černou práci, ztotožnění s rolí servismanů, šance na úspěch bude... bez šance.
Zároveň je nesmysl, aby se všichni ti Radilové, Zohornové, Hykové cítili nepřirozeně a odstrčení. Musí to brát tak, že jim ostřílenější pardálové z NHL přijeli pomoci naplnit medailové sny. Bez nich by skoro neexistovaly.
