Proč nemá smysl topit se v žalu. Poslední Pardubice nejsou nejhorší
Dumat nad tím, co se zrovna děje v pardubické kabině, nebylo v páteční večer zapotřebí. Ticho, sem tam nadávka. Jak jinak po partii, v níž se nadechnete k výborné práci, dusíte brněnského šampiona třígólovým náskokem, ve třetí části pořád vzhlížíte z kopce 4:2. A pak rivalovi v dresech Komety gratulujete k výhře 5:4.
Koho by nezalila deprese, nenapadlo vylít do vlastní hlavy panáka něčeho ostřejšího. Zapomenout na šílený páteční večer. Může být, ale taky je tu druhá cesta. Jistě, obtížnější.
Až se dnes bolestivě poražení probudí, přes všechno naštvání si musí vzít to dobré z páteční hrůzné koncovky. Dynamo mistra přehrávalo, ukazovalo charakter, který dlouho převažoval nad výraznější, zato studenou a schovanou brněnskou kvalitou.
Když se Tomáš Rolinek, po zápase plný emocí, probíral další těžkou fackou, několikrát kroutil hlavou. Ale pak také nadnesl, že nejlepším lékem bude video. Probrat si chyby v klidu, ukázat minely, najít řešení, jít dál. Ono je taky docela možné, že ještě delší rozbor podniknou vítězové. Nebylo by to od věci.
Od posledních Pardubic se totiž proti mistrovi tříbodový sběr nečekal. A jakkoli bylo pro chráněnce Miloše Holaně obtížné spolknout trpkou porážku, nakonec mohli být i docela hrdí, jak s Kometou smýkali. A právě v brněnském táboře by si měli zanalyzovat, jak mohli tak slabě nastoupit, proč se dopouštěli tolika chyb a nakonec dojít k poznání, že brali všechny body (také) díky souhře okolností. A jak to zařídit, aby se podobné nedostatky příště neopakovaly.
