Na stadionu pod Bílou věží si dlouho zahrávali s ohněm. Všichni zainteresovaní dávno vědí, že pod kotlem skalních bývá horko i při venkovních mrazech a cesta z tunelu na střídačku je nezřídka stezkou odvahy, poukázkou na pivní sprchu zdarma.
Trefit v sobotu tělnatého pardubického kouče nebylo obtížné. Davová psychóza vyčítající Lubinovi jeho životní průšvih učinila své, navrch připočítejte stínující ochránce pořádku, kteří by snad rychleji zakročili proti všem snahám útok agresorů překazit.
Hradeckému klubu nepřátelská atmosféra vůči hostům vyhovuje, rivalovi odsává energii, odvádí jeho pozornost. To se vždycky hodí. O víkendu se však pověstné ucho utrhlo a Mountfield spravedlivě pyká. Pokuta necelých dvou set tisíc je adekvátní síle skandálu, jež české hokejové prostředí posouvá zpět, kde už kdysi bylo. Třeba zrovna tam, kde Ladislav Lubina tvrdou ranou pěstí sroloval k zemi člena realizačního týmu soupeře, tedy o čtvrt století zpět.
Smutné je, k čemu došlo, zarážející je bohužel i způsob, jakým Pardubice využily možnosti kopnout si v době, kdy jsou kvůli vlastním přehmatům snadným terčem. Darovanou šanci ale přepískly. Jedno hysterické prohlášení střídalo druhé, až člověk získal pocit, že v Dynamu opět otevřeli tiskové oddělení, jindy tak skoupé či spíše němé k vlastním alkoholovým či drogovým kauzám.
Nechtěl bych být v sobotu v kůži Ladislava Lubiny, po jedné stránce zoufalý výpad neznámého nepřítele dobře ustál. Své následné moralizování „s chladnou hlavou“ už si ovšem odpustit mohl. Zůstat nad věcí, mohl si řadu lidí získat na svou stranu. Takhle zůstává vše při starém.