Když nejde jen o peníze. Plzeň v Lize mistrů válí, Třinec kupí trapasy
Ne, o penězích tahle Liga mistrů vážně není. Hokej není fotbal. A tak vítěz Champions League (té od ledu) utrží v přepočtu 11 milionů korun, pro všech 32 zúčastněných týmů je v balíku něco málo přes 60 milionů kaček. Oproti fotbalové parádě chudá příbuzná. A teď co s tím?
Cesty jsou dvě. Buď soutěž se slovutným názvem vezmete jako přítěž k ligové soutěži, zajímavější trénink a dáte najevo, že tenhle stále pro většinu týmů prodělečný pokus o mezinárodní konfrontaci stojí za starou bačkoru.
Anebo se na manko v kase nebudete ohlížet a vynasnažíte se ze střetů proti zahraničním celkům vymačkat co nejvíc. Potkat zástupce finské, švédské nebo švýcarské či německé školy je rozhodně k užitku, spousta českých hráčů, především těch mladších, pozná na vlastní kůži, o čem zhruba je džob za hranicemi, kde je vyšší konkurence a dennodenní tlak. To je na Lize mistrů rozhodně pozitivní a možná i to hlavní.
S ohledem na výsledky posledních dvou ročníků tenhle postoj jednoznačně vzali za svůj v Plzni, kde CHL berou velmi vážně. Loni se Indiáni procpali až do semifinále a nechybělo moc a navázali na finálovou účast Sparty na jaře 2017. Cestou mezi elitní čtyřku Západočeši vystrnadili i silnou švédskou Skellefteu, v základní skupině pokořili finské Jyväskylä. Hodně cenné skalpy. A letos si to zopakovali skolením Hämeenlinny. Dobrá práce.
Na milost vzali Ligu mistrů v Hradci Králové, jehož šéf Miroslav Schön poloprázdný pytel s prize money dlouhodobě a ostře kritizoval. Pomalu za legendární lze označit jeho komentář, že v základní skupině CHL se bojuje o dvě místa, ovšem ta nepostupová… Za břitká vyjádření si Schön nejprve vysloužil od vedení projektu škaredé pohledy a hrozbu velké pokuty, ovšem tenhle odboj měl nakonec smysl, klubům se po předminulé sezoně přidalo více, než se původně slibovalo. A letos navíc přišel hokejový svaz s prémií 500 tisíc pro každého českého účastníka.
Naopak po výborném představení v ročníku 2017/18, v němž to Oceláři dotáhli až do semifinále a tým si užíval obrovské podpory fanoušků i na výjezdech po Evropě, v Třinci zhasli světla. Už loni se slezský celek styděl se čtyřmi body na posledním místě základní skupiny, když se díval na záda norskému Storhamaru. A letos to bylo v bleděmodrém, Varaďovi hoši znovu nepřešli první fázi, když před sebe pustili i běloruský Junosť Minsk.
Vzhledem k možnostem třineckého klubu je to trapas, který by se neměl opakovat a v klubu by jej neměli brát na lehkou váhu. V silách téhle organizace je mnohem víc, osmifinále či spíše čtvrtfinále by mělo být pro Třinec povinností při každé účasti.
Třeba proto, že zrovna Oceláři jsou týmem, který se nemusí tolik ohlížet na faktury za cestování jako na jiných extraligových adresách.
Ven z kola jsou i Liberečtí, kde si musí honem rychle ujasnit, kudy dál. Ofenzivně na české poměry neskutečně natřískaný celek v poslední době sbírá jednu porážku za druhou a podává mírně řečeno neodpovídající výkony.
Středeční prohraný duel s Augsburgem už vypadal mnohem lépe než předchozí výkony proti Pardubicím a Kometě, faktem však zůstává, že před koučem Augustou je tolik práce, jako by právě zahajoval přípravu na sezonu. Jeden či dva manažerské tahy na soupisce pod Ještědem by nemusely být od věci.
