Plíživá degradace úřadu reprezentace. Hokeji hrozí další pád
Brad Marchand na sociální sítě umístil ostrý dopis poté, co NHL nekompromisně odvolala hráče z olympiády. S šéfy hokejového kolosu neměl slitování. Bostonský škrtič nejspíš přišel o poslední šanci urvat zlato z největšího turnaje a zklamání míchané s frustrací dal výrazně najevo.
Smutek pociťují i leckteří čeští hokejisté, kteří o nevšední zážitek přišli. Opakovaně, například Tomáš Hertl či Radko Gudas. Ale pojďme přímo domů, kde se najednou ujal a rozšířil povzdech ve smyslu: Taky mi mohli říct, že mě berou na olympiádu… Jako jo, radost mám, ale… Mohli mi to aspoň zavolat, že jo…
Znovu, řeč je o olympijských hrách, o svátku, jenž je na programu jednou za čtyři roky. Bez hvězd NHL sice ztrácí na lesku, nicméně o to zajímavější až životní příležitost přináší hráčům, kteří by za normálních okolností neměli nárok ani na vteřinu o účasti na Hrách uvažovat.
Pominu scénář a výroky z nepovedené tiskovky, o ní se referovalo dost, vejde do dějin jako nominace, kterou svět neviděl. V jejím stínu se však odehrávala řada jiných podivností, které svědčí o lecčems, jen ne o tom, že český hokej je v parádní kondici, drží pospolu a ve vztahovém souladu.
Padal jeden stesk za druhým, že vázne komunikace. Najednou je problém, že se hráč dozví členství v olympijské misi až z živého přenosu z úst povolaných. Nevím, normální by mi přišlo, kdyby adept startu s nefalšovaným napětím sedl k počítači a pak se s nejbližšími těšil, že je tam.
U nás tomu tak není. A tak začaly vznikat až bizarní reakce, napovídající, že nominovaný teď bude MUSET narychlo změnit připravený program a místo něj reprezentovat vlast. Aniž by ho někdo dopředu varoval. Nejen mezi řádky na nás útočí dotčení, že s ním Hry dopředu nikdo nekonzultoval. Nebetyčná drzost stavitelů národního týmu.
Když jsme u toho, nominace na únorové Hry a na květnové mistrovství světa jsou dvě různé záležitosti. Olympiáda probíhá v rozehrané sezoně, tudíž se očekává, že nemáte jiný plán než práci a musíte brát v potaz (lépe řečeno doufat), že vás národ povolá. Šampionát probíhá po klubové sezoně, tam je komunikace a domluva s hráči zásadní. A také se samozřejmě děje.
S tou reprezentací je to tady jak kdy. V tuzemsku mnohdy tak, že když ji hráč potřebuje k angažmá v cizině, náramně se hodí. Posléze už to tak horké není a nezřídka je státní služba na obtíž. To pak agenti volají, že by bylo lepší teď vynechat. Anebo že dorazí, pokud dostane tu a tu roli. Či obráceně – když nastoupí maximálně do dvou utkání ze tří. Samozřejmě to není stejné u všech, ovšem zase nejde o minoritu pár jedinců za dekádu let. Obstrukce kolem čínské olympiády tuhle skeptickou kulisu znovu připomnělo.
Částečně se týkala i příběhu Milana Gulaše, jenž s lítostí oznamoval, že mu finální nezájem nikdo nedal vědět. Jeho rozmrzelost lidsky chápu, v posledním testu v Moskvě splnil očekávání, dokázal střílet góly. A stejně neobdržel důvěru. Zasloužil si vysvětlení, odůvodnění od odpovědných, v tomto případě přímo od hlavního kouče, u nějž se muselo logicky nashromáždit nejvíce argumentů proti nominaci.
Celou pravdu by si zasloužila znát i veřejnost. Nejen pofiderní odůvodnění, že do první formace se Gulaš nevejde a jinou nemůže hrát. Neupřímnost má na celkově šedivé atmosféře kolem reprezentace nezanedbatelný podíl. Není to zdaleka jen o kopancích trenérů a manažerů. Dokud budou s prominutím pěšáci vyžadovat jednání ohledně olympijské účasti, český hokej se nikam nepohne. Spíš se zřítí o další patro níž.
