Díky juniorům! Medaile byla ale pořád daleko, rozhodla hlava
Nejlepší výsledek za posledních třináct let. Bravo! Bohužel zacinkání cenného kovu scházelo. Tým Filipa Pešána však v Buffalu rozhodně zanechal dobrý dojem. Škoda posledních dvou utkání, které ho z části zkazily. I po postupu mezi elitní čtverku však bylo jasné, že vyskočit pro medaili bude nesmírně těžké. To se taky nakonec potvrdilo. Na vině byla hlavně hlava.
Už dlouho nesehrála česká juniorka na světovém šampionátu tak dobré zápasy ve skupinové fázi. Výhra nad Rusy, Bělorusy i Švýcary. Důstojná partie se Švédskem. To vše dávalo hráčům i realizačnímu týmu právo, myslet vysoko.
Postup přes Finy pak jasně vyčapal životní zápas chytající Josef Kořenář. Už tam měli Češi na mále. Byli jednoznačně horší. Soupeře udolali zejména nasazením a obrovskou touhou po vítězství. Nepanikařili, pořád byli sebevědomí. To mi však ve zbylých dvou utkáních scházelo.
Vždyť s Kanadou hráli Pešánovci prvních patnáct minut vynikající vyrovnanou partii. Jasnému favoritovi byli víc než vyrovnaným partnerem. Pak ale přišel jeden gól, druhý gól… a byl konec. Totální sesypání, kolaps. Veškerá organizace hry v troskách.
Totéž se pak opakovalo i v pátečním bronzovém mači v USA. Dvě branky po dvou kiksech a bylo zápase. Psychika v háji. Přitom to byla velká škoda. Do té doby čeští mladíci svým výkonem nijak výrazně nezaostávali. Byli šikovní, nebáli se zkusit kličku jeden na jednoho, poslat riskantní pas. Je až zarážející, jak se dokáže projev mančaftu během pár minut změnit.
Když se Češi dostali do vedení nad Kanadou, myslíte si, že to s jejími plejery nějak hnulo? Ani o píď. Pořád si šli za svým cílem a ani je nenapadlo, že by ten večer mohli prohrát. Tohle nám chybělo.
Čtvrté místo je úspěch. To bezpochyby. Medaile však visela stále hodně daleko. I tak se ale patří celému týmu poděkovat, protože kdo ví, kdy se duelů o medaile budeme zase účastnit příště.
