David Pastrňák je dítě hvězd. Současné generaci se vymyká
Často slýchávám otázku, díky čemu je David Pastrňák tak dobrý a proč hráčů, jako je on, v Česku nemáme víc. Odpovědět není jednoduché. Jasně, má obrovský talent. Ten ale sám o sobě nestačí. Současné době, kdy by každý chtěl mít svou fabriku na kvalitní hokejisty, které bude vychovávat podle příručky a přesně daných postupů, se havířovský šikula hodně vymyká.
Ač patří do generace, která se už v autobuse při odjezdu na zápas neptá, jestli je v něm topení, nýbrž jestli má „wifinu“, do vyjetých kolejí doby nezapadl. Spíše mi připadá jako borci z dekád minulých. Retro hokejista 21. století. Myšleno v nejlepším možném smyslu tohoto spojení.
Dětství trávil venku hrou všelijakých sportů. Když ho přes léto vidíte, jak hraje fotbal nebo tenis, žasnete. Je pohybově neobyčejně nadaný. Pokud jste byli ti, kteří na základce při tělocviku nevylezli ani na žebřiny, týpky jako on byste nesnášeli. Aktivní, všechno umí, na co sáhnou, to jim jde. Přesně takový je Pastrňák. Kdyby si místo hokeje vybral jiný sport, dost možná by v něm taky nakonec oblékl reprezentační triko.
V čem se ale ode všech liší úplně nejvíc? Hlavou. Svým myšlením a bezstarostným přístupem, kdy je alfou a omegou jeho top výkonu dobrá nálada. Znám ho od jeho dorosteneckých let, kdy válel v barvách Havířova a Třince. Své vrstevníky jednoznačně převyšoval. Byl si toho vědom a na jeho tréninkové morálce to bylo vidět. Zatímco trenér rozdával pokyny, on občas ani neposlouchal, protože si o kus dál kvedlal s pukem a zkoušel parádičky. Na led přicházel poslední a odcházel první. Teď dělá pravý opak.
Pořád je schopný vymýšlet různé skopičiny, ale už nic neošulí. Nedovolí si to, jde příkladem. Kdykoli teď přijdete na trénink Bruins, on skáče přes mantinel jako první. Když se ho na tuhle změnu zeptáte, odpoví vám typicky popastovsku: „Prostě se teď rychleji oblékám.“ A rozesměje se. Nezměnil svou osobnost, jen pochopil, co musí udělat pro to, aby byl úspěšný.
Aby mohl naplno rozvinout svůj um, nutně potřebuje vhodného trenéra a spoluhráče. V Bostonu má oboje. Kouč Bruce Cassidy ví, že ho nemůže svazovat striktní taktikou. Pasta totiž o hře nepřemýšlí, řídí se instinktem a citem. Potřebuje volnost, i za cenu případných chyb.
Sám jsem měl s jeho stylem zpočátku problém. Když na něj koukáte, působí často až lehkovážně. Lacině ztratí puk po nepovedené kličce, jeho tým inkasuje. Tohle bije do očí. S podobnými kiksy však musíte počítat. On vám to pak stonásobně vrátí.
Teď získal podruhé v řadě sošku radujícího se hokejisty. Zaslouženě. A pravděpodobně ne naposledy. Těším se, kam až tohle stále teprve 22leté dítě hvězd svou kometu dostane. Už nyní je nejzářivější planetou české hokejové galaxie.
