Příště může mít Pastrňák céčko. Česko v něm má nedocenitelnou osobnost
Ušel neuvěřitelný kus cesty. Hokejově i lidsky. Z malého kluka, který kdysi pobíhal po havířovském zimáku a škemral o hokejky tehdejších hráčů jeho chlapského týmu, se stal David Pastrňák hvězdou nejvyšší světové třídy. Je obávaným snajprem NHL, teď taky bronzovým medailistou z mistrovství světa.
Pastu sleduju od jeho žákovských let. Odmala převyšoval nejen vrstevníky, ale taky o ročník starší kluky. Tehdy se hokejem opravdu jen a pouze bavil. Stejně jako u hráčů někdejší zlaté generace jeho ruce hokeji přivykly hlavně během každodenního honění tenisáku za barákem. Jinak na stadionu trávil veškerý svůj volný čas.
Dlouho těžil jen z talentu. Nic víc nepotřeboval. Když přišel v dorosteneckém věku na sezonu do Třince, měl jsem ho na očích ještě častěji. Chodil jsem se dívat na tréninky, jezdil jsem na zápasy doma i venku. Pastovi spoluhráči tehdy všichni věděli, že úrovni jeho skills absolutně nedosahují, přesto bylo mnoho z nich skálopevně přesvědčeno, že se z něj hvězda nestane.
Za vším byl jeho přístup. Zatímco někteří další, z pravidla o několik levelů hokejovostí méně obdaření parťáci, se lopotili v posilovně, hubený klučina s číslem 88 se jí vyhýbal jako Pohlreich kečupu.
Ani jeho tréninková morálka nebyla vzorná. Zatímco respektovaný trenér Roman Cienciala rozdával pokyny, Pasta ho občas ani neposlouchal, protože si o kus dál kvedlal s pukem a zkoušel parádičky. S Davidem, synem dnes již bohužel zesnulého kouče, byli ve své kategorii u Ocelářů jasně nejlepší.
Jednou se takhle v nájezdech po remízovém utkání na střídačce vsadili, že oba svůj pokus promění střelou mezi gólmanovy betony. „Bylo to v zápase v Jihlavě. Pasta si vzal puk, za modrou udělal otočku kolem své osy a poslal mu to mezi nohy. Pak jsem proměnil taky. Hrou jsme se prostě bavili,“ vzpomíná David Cienciala, dnes forvard Pardubic.
Na led Pasta přicházel poslední a odcházel první. Jenže teď dělá pravý opak.
Pořád je schopný na ledě během cvičení či dokonce předzápasového rozbruslení vymýšlet skopičiny, ale už nic neošulí. Nedovolí si to, jde příkladem. Kdybyste nyní přišli na trénink Bruins, on skáče přes mantinel jako první. Když se ho na tuhle změnu zeptáte, odpoví vám typicky „popastovsku“: „Prostě se teď rychleji oblékám.“ A rozesměje se.
Změnilo ho Švédsko. Až tam pochopil, že pouze s talentem nevystačí. Že musí nutně přidat dřinu. Nabral kondici, zesílil, zrychlil. „Offence yes, defence big problem!“ soukal ze sebe lámanou angličtinou po příchodu do Södertäjle. Byť měli k jeho bránění občas výhrady i později v Bostonu, i v této činnosti se výrazně zlepšil.
Tím se dostáváme k letošnímu šampionátu. V zápasech, kdy o něco šlo, v sobě Pasta zapálil obdivuhodný oheň. Přepul na jinou rychlost. I když se třeba gólově nemohl prosadit (například s Finy či Kanaďany), jeho přínos spočíval ve hře do těla nebo bojovnosti. Mančaft nakazil dobrou náladou, vírou v úspěch. V šestadvaceti letech byl regulérním lídrem.
Pastrňák poprvé v nároďáku ukázal, co opravdu svede. Na příštím velkém turnaji na dresu klidně může mít céčko. Česko v něm má nedocenitelnou osobnost.
