Odcházení Jardy Jágra? Končit na vrcholu je blbost
Hodně se teď mluví o tom, jak to bude dál s Jardou Jágrem. Ať už to dopadne jakkoli, jedno je jasné. Odcházet do hokejového důchodu je hrozně těžké. Kdo tvrdí, že ne, neříká pravdu.
Moc dobře chápu Jardovy důvody, proč hrát ještě tuhle sezonu. Na Floridě měl loni dobré statistiky a celkově pozitivní rok vedle mladých kluků Barkova a Huberdeaua, dařilo se mu. Do toho vidina absolutního rekordu v počtu odehraných zápasů. Jsem si jistý, že to pro něj byla primární motivace. Je těžké do toho nejít. Jenže…
Najednou přijdete do jiného, skoro neznámého místa, jste o dost méně využívaný. A další věc je věk. Ať chcete, nebo ne, roky vás jednou doženou. Každého, bez výjimky. Tělo si pak řekne svoje.
Pro veterány je to dvojnásobně prohraný závod. Jednak sám stárnete a do toho do NHL přicházejí mladší a mladší ročníky. Ti kluci jsou čím dál lepší, čím dál rychlejší. To pak dělá obrovský rozdíl.
Jarda měl obrovské štěstí a výhodu v tom, že během kariéry neprodělal jediné větší zranění. Byl vždycky neuvěřitelně silný na puku, to je hlavní důvod, proč vydržel v NHL doposud.
Každému z nás s věkem odcházela rychlost, Jardovi taky, ale zůstala mu přednost síly v rozích branky a u ní, kde se těžko odstavoval, udržel puk na holi a na zádech protihráče. Předpokládám, že s hokejem neskončí úplně, už jde ale vyloženě o jeho verdikt, kde to bude dál.
Leckdo i v tomto případě namítne, že se má končit na vrcholu. Jak na vrcholu? Samozřejmě je umění odejít včas, to není snadné rozpoznat a dopředu to vychytat.
Každý hráč je svým způsobem originál a dospět k takovému rozhodnutí je složité. Ale odcházet v plné síle je blbost. Snad si někdo nepředstavuje, že hráč odejde do penze po svojí nejlepší sezoně. I když mu je třeba pětatřicet. To neudělá nikdo.
Jedině že do toho zasáhne rodina. Najednou vám dojde, že se jí chcete víc věnovat. Takhle to měl Scott Niedermayer, můj někdejší parťák, co to zabalil v šestatřiceti letech, ačkoli mohl v klidu hrát NHL dalších pět let. Ale měl myslím tři nebo čtyři syny a začal cítit, že je třeba věnovat se jim.
Já si zase pamatuju slova spousty spoluhráčů z Devils, kteří končili přede mnou a říkali, ať hraju do té doby, dokud mi to tělo a především hlava dovolí. Jsou to spojené nádoby.
Když vám odejde zdraví, brzy to zasáhne i hlavu a vy máte před sebou problém, který je třeba vyřešit. Kouč vám nabídne sedm, osm minut hry a vy po tom všem, co máte za sebou, se musíte rozhodnout, zda je správné a důstojné pokračovat v tomhle stylu.
Já se na konec chystal půl roku
Pozitivní je, že u fanoušků stejně zůstanete zapsaný pro svoje celoživotní výkony. Nikdo si už moc nevzpomene, že to ke konci bylo spíš trápení. Každý jsme si prošli skvělými sezonami i těmi horšími, to k životu patří. Pokud si tím vším projdete, většinou vás druzí ocení a velmi si vás váží. A i kdyby se snad nikdo takový nenašel, zůstane vám dobrý vnitřní pocit, že jste tomu dal vše a k něčemu to bylo.
Jiná věc je, co potom. Člověk si myslí, že je připravený na odchod ze scény, že to zvládne. Jenže ta prázdnota se dostaví. Dvacet let jedete v zaběhnutých kolejích, z toho vyskočit není jen tak. Najít si nové místo v životě je docela fuška. Ze dne na den je všechno jinak.
U mě to tak drásavé nebylo, protože jsem se na konec kariéry půl roku připravoval. Nepřišlo to ze dne na den, což sehrálo velkou roli. Věděl jsem, že finální den se blíží. Trénoval jsem několik měsíců v kuse a nebyl schopný do toho dávat maximum. Nešel jsem nahoru, postupně mi odcházela motivace, hlava taky. Bylo mi čím dál víc jasné, že konec přijde.
V únoru mě čeká v New Jersey vyvěšování dresu pod strop haly, už se připravuju. Lidem v Devils jsem poslal seznam lidí, které bych u toho chtěl mít, řeší se další logistické záležitosti. No a čeká mě i jedna z nejdůležitějších věcí: dát dohromady proslov, který tam přede všemi přednesu. Hrozně moc se těším, zároveň mám i trochu trému. Moc si totiž přeju, abychom si to všichni co nejvíc užili. Snad to všechno dobře dopadne.
