PAVEL BÁRTA – Pro Čechy ztělesnění zla, pro Rusy bohatýr, moloděc, který jim v slavný Den vítězství pozvedl náladu skleslou z neslavné porážky. Jevgenij Arťuchin za pár minut pobytu na ledě napáchal škody jak stádo poplašených koní. Ať ho navedly instrukce od ostužkovaného trenéra Bykova nebo ne, muselo být zřejmé, proč tenhle sošný stachanovec v sestavě sborné dostal přednost před jiným a třeba mnohem lepším hráčem. Úderník Arťuchin svůj úkol splnil.
Jsou věci, které si hráči nemohou a ani by neměli vyřizovat mezi sebou. Spravedlnost drží v rukou rozhodčí. Když se někdo snaží nahnat druhému strach, začne hrát sprostě, je na nich, co ještě dovolí, a co ne.
Na šampionátu však tohle moc nezvládají. Netrestají, co by měli, a pokud, tak ne tak, jak by měli. Nechrání čistotu hry ani zdraví hráčů. Proto největším zlosynem není ruský kamaz na bruslích Arťuchin nebo kdokoli jiný, nýbrž oni sami.
Po pěti zápasech mělo Česko tři zraněné hráče a poměr udělených trestů v porovnání s tím vyzněl hodně nevyváženě. Lotyš Kulda nebyl za faul na Radka Martínka vyloučen vůbec. Následně dostal aspoň disciplinární trest, ale ten jako prevence zjevně nestačil.
Tuomo Ruutu byl za likvidační zákrok na Jágra vyloučen na dvě minuty, ale hrát mohl vesele dál, jako by nic. Němcům i Slovákům pak dal po dvou gólech a výrazně pomohl zprvu ohroženému Finsku k postupu do čtvrtfinále.
Rovněž Arťuchin vyšel za svoje řádění zcela bez poskvrny. Takže si můžeme si tipnout, jestli někoho přizabije příště.
Abychom měli jasno: Arťuchinovy zákroky vypadaly drsně, ovšem až na výjimky byly ještě v mezích pravidel. Po bezohledném výpadu na Milana Michálka pro něj však měl zápas skončit. A byl by klid. Místo toho mu rozhodčí udělili menší trest, takže později mohl plenit dál.
Na Karla Rachůnka vyrukoval znovu cíleně a bez skrupulí. Bylo to zase na hraně. Za tržnou ránu na hlavě si však může český obránce tak trochu sám. Kdyby měl řemínek svojí helmy utažený, jak předepisují pravidla, při pádu by mu nespadla a ke zranění by nedošlo. Ostatně, v zápase s Rusy o přilbu nepřišel poprvé.
Alois Hadamczik nebyl první ani poslední trenér, který si postěžoval, že na semináři před zahájením turnaje všichni dušují, jak přísně a důsledně se bude postihovat to či ono. Pak se začne hrát a všechno je rázem jinak.
Kontroly výstroje jsou něco podobného. U brankářů to někdy až připomíná šikanu. Jednou jsem byl u toho, když Tomáše Vokouna přepadli inspektoři pár minut před začátkem úvodního zápasu. Času na zastřihování a úpravy by se předtím našlo habaděj. Jenže oni se jak na potvoru vynořili před utkáním.
Na olympiádě ve Vancouveru musel zase Martin Erat vyměnit tónovaný kryt očí za čirý. Tmavší odstín běžně používá v NHL, ale mezinárodní pravidla ho nepovolují. Je to prý z bezpečnostních důvodů, aby v případě otřesu lékař hráči viděl lépe do očí.
Ovšem se stejně tmavým, tónovaným krytem už se dávno proháněl po olympijském ledě Alexandr Ovečkin. Ale to nikomu nevadilo.
Ani to jeho proslulé „pádlo“ vystupující v zadní části kalhot není úplně v pořádku. Ne snad, že by si jedni byli rovni a druzí rovnější. Ale i takové věci si mají ohlídat rozhodčí. Pokud zrovna nejde o zdraví, pak přinejmenším mohou v nestřežené chvíli rozdráždit jak Ovečkinova spolubojovníka Arťuchina červené české dresy.
