Pavel Bárta
19. května 2015 • 15:09

Čeští hokejisté zase čtvrtí. Ale v budoucnosti může být hůř...

Autor: Pavel Bárta
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Lokvenc: Chemie Kuchty a Birmančeviče je úžasná! Chorý není zákeřňák
CESTA ZE DNA: Jsme silnější, než si myslíme, říká zápasník Peňáz
VŠECHNA VIDEA ZDE

Je to naše hra. It´s our game. To hlásali Kanaďané, kteří dali světu hokej a dlouho v něm neměli konkurenci. Když pak začali dostávat za vyučenou od svých žáků a napodobitelů, mohli snad i právem žehrat, že tu jejich hru jim druzí sebrali. Na šampionátu v Praze si ji vzali zase zpátky.



Kanadský all-star tým kráčel za zlatem způsobem, jaký dlouho neměl obdoby. S takovou dominancí svého času řádila rudá mašina sovětské sborné, dokonce i tou kombinací ji parta kolem Sidney Crosbyho nápadně připomínala.

O odcizeném hokeji by tedy mohli mluvit spíš Rusové. Jenže ti při dekorování vítězů předvedli, jak jim všichni můžou být ukradení. Ukázali zase jednou to svoje nestydaté rusáctví a s provokativní drzostí Nočních vlků se ještě před hymnou na povel kapitána Kovalčuka zdekovali.

Ani neomalenost Rusů však nenarušila jinak skvělý dojem z celého turnaje. Nabité haly, rekordní návštěvy, výtečná atmosféra, vynikající hráči. Soupisky finalistů se blížily tomu, co by se v kanadských a ruských dresech mohlo představit za rok na Světovém poháru. Nejlepší mistrovství světa v dějinách přesto vzbudilo rozpaky. Ke spokojenosti domácích chybí lepší výsledek Růžičkovy družiny.

Vysočanská O2 Arena je pro Čechy zakletá. I po druhém pokusu zůstává jedinou halou, kde při domácím šampionátu nezískali medaili. Čtvrtý flek teď vyznívá jako zklamání, přitom ještě před čtvrtfinále s Finskem bychom to brali. S postupem se však zvedla vlna euforie, propadli jsme dojmu, že česká jízda bude najednou schopná porazit každého.

Nezadržitelní Kanaďané ale všechny vyvedli z omylu. Stejně jako před jedenácti lety skončil český tým na Američanech, i když tentokrát ne ve čtvrtfinále, nýbrž o stupeň výš. V době, kdy se v Praze hrálo o medaile naposledy, se mnozí z hráčů výběru USA učili teprve přešlapovat pozadu. Ale vedle nich Češi působili vyčichle, těžkopádně, neškodně. A podruhé za sebou nedali v semifinále ani v zápase o medaili jediný gól.

Neměl to být turnaj o Jágrovi, ale nakonec byl

Hlavní strůjce postupu Jaromír Jágr nedohrál zápas proti Švýcarsku, odpočinul si a proti Finům pak předvedl jedno ze svých heroických představení. V následujících zápasech už vypadal unaveně, ať se snažil sebevíc. Jenže kdo z dalších hráčů ho dokázal zastoupit? Nikdo takový se nenašel.

Z jeho stínu nevystoupil průbojný kapitán Voráček ani Jan Kovář, jenž ve čtvrtfinále taky zahrál skvěle, jen po Jágrově touchdownu zůstal v ústraní. V soubojích se zámořskými soupeři se vytratil. A už vůbec nezvedli pochodeň „osvědčení“ Růžičkovi koně. Třeba Roman Červenka. S formou se nepotkal celý turnaj, těšil se přitom větší důvěře, než jiní, kteří by si ji zasloužili.

Neměl to být turnaj o Jágrovi, ale nakonec víceméně byl. Celou dobu se k němu hledala vhodná sestava, složením útoků trenér míchal víc než zdrávo. Boural i to, co fungovalo. Jako čtvrtá řada. Koukal se Zaťovičem patřili k nejlepším Čechům, občas nadchl i mladík Simon. Jakmile se však mohl chopit větší příležitosti, už se tolik nepřevedl. A když mu v zápase s Američany připravil Vondrka tutovku, ukázal, že proti americkým vrstevníkům má co dohánět.

Ať si to připustíme, nebo ne, čtvrtfi nále bylo stropem českého týmu. Projít, nebo padnout. A dost možná jím i zůstane. Ve věku po Jágrovi může být hůř. Nastupují pokolení hráčů, která nebyla v juniorech úspěšná, navíc mnoha mladším hráčům chybí větší trpělivost a ctižádost.

Zatímco zlatá generace hokejistů se z velké části zocelila v zámoří, spousta místo nejvyšší kvality raději shrábne rychlé prachy v KHL, kam je tuzemské kluby obratem ruky rády uvolní. Tahle možnost bývá schůdnější, ale hokejově neposkytne tolik, jako když hrajete v nejlepší lize světa.

Češi se za mořem dnes už tolik nenosí, lepší kvalifikací je být Švéd. Ale ti, co to zkusili, jako Tomáš Hertl, ještě nedorostli tomu, aby táhli národní mužstvo jako Jágr. I on si přál medailovou rozlučku, nakonec z toho není ani ten bronz.

V Praze mohla být na dlouho poslední šance ho získat.

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud