Medailové sucho skončí. Proč by ne? Národní tým je sebevědomý
První to vystřelili švédští novináři, jakmile český tým ve čtvrtek v Praze porazil Tre kronor. Před mistrovstvím světa v Rize ho pasovali na největší favority na zlato. Vedle Rusů. V sobotu Pešánovi kluci vyprovodili i je. Způsobem, jakým se to reprezentantům dlouho nepovedlo. Devět výher z přípravy v řadě bylo před šampionátem povzbuzením.
Kvalita soupeřů se stupňovala, stejně jako se průběžně měnila česká sestava. Všechno se stejně smazalo ve chvíli, kdy 28 vyvolených vyrazilo vstříc reality show v lotyšské bublině. Ale zůstal sympatický dojem, jaký mužstvo zanechalo, i to, že hráči sami z něj mají dobrý pocit.
Všimli si toho taky daleko od českého rybníčku, byť od Švédů to může být taky vychytralá hra a Rusové jsou zase příliš hrdí, aby to otevřeně přiznali. Všechny týmy si navíc během Českých her některé zbraně ještě šetřily a vytáhnou je až během šampionátu. Při okleštěné účasti hráčů NHL a množství omluvenek bude turnaj asi méně předvídatelný než jindy. I z toho však vyšli Češi relativně nejlíp.
Čekání na zlato trvá už jedenáct let, na medaili devět. Hokej zažívá přes stále menší záblesky trvalý úpadek. Ale člověk zrovna nemusí mít ego vyšší než Ještěd i s televizním vysílačem, aby připustil, že na těch optimistických předpovědích něco bude. Tenhle tým vzbuzuje naději, že to může cinknout, jak se říká. Nebo dokonce pořádně zazvonit. Proč? A proč by ne?
Tým je hodně silný v brance, jednička Šimon Hrubec ukázal
