Zlato vypadá nádherně, ale nesmí viset dlouho. Jak využít úspěchu z Prahy?
KOMENTÁŘ PAVLA BÁRTY | Jeden z mistrů světa z dosud posledního zlatého šampionátu na domácím ledě, obránce Radoslav Svoboda, při jednom rozhovoru vzpomínal, jak získal v Dánsku ligový titul. Oslavy byly obrovské, když se před novou sezonou do klubu vrátil, všichni ještě pořád chodili s medailemi na krku. V dalším ročníku měli tým na sestup, hráli o záchranu.
Něco podobného, byť v jiné podobě, potkalo český hokej v době po Naganu. Ano, po největším triumfu v dějinách pokračovala nejbohatší zlatá sklizeň v jeho historii. Hattrick na přelomu tisíciletí, v době, když se o medaile hraje vyřazovacím systémem, nikým nepřekonaný. Pak přišel titul ve Vídni 2005, po výluce NHL na asi nejlíp obsazeném mistrovství světa všech dob. Za pět let následoval Kolín nad Rýnem, kam naopak aspoň z českého pohledu plno hráčů nepřijelo.
Zlatá záře nás oslepila. Propadli jsme pocitu, že jsme sežrali všechnu hokejovou moudrost. Jsme jedničky, co nám budou kde vykládat. Už tehdy přicházela varování, jak se může vymstít, že se po Naganu tak dlouho plácáme po zádech, nechali jsme se ukolébat, žijeme dál z podstaty, nikam jsme se neposunuli. Jako ti dánští šampioni. Všichni ostatní pracovali dál, předběhli nás a začali se vzdalovat.
