Bylo to jako vždycky. Nejdřív chvilka naděje, že už to snad bude lepší, pak zase bolestný pád na nos. Když reprezentace prohrála v Belgii, zavládl v Česku optimismus. Po Norsku je zpátky opět remcání, že český nároďák má podobu hadráku, do kterého si můžou kopnout už i průměrné evropské celky. Vlastně i lehce podprůměrné, což je případ současných norských vikingů.
„Sesypalo se to a nechápu proč. Bylo to velké rozčarování,“ vzdychal trenér Karel Jarolím na adresu týmového výkonu ve druhém dějství v Norsku. Ale kdo by to měl vědět, když ne trenér, jehož hlavním úkolem je mužstvo a jednotlivé hráče zlepšovat. Když ale neví, proč je něco špatně, těžko to vylepšit.
Potíž je tom, že ani nikdo z nadřízených nechce vědět, co doopravdy vězí za selháními. Vzpomeňte si, jak fotbalová asociace naložila s propadákem na EURO 2016. Spokojila se s ujištěním, že kdyby Češi dali gól Turecku, bylo by všechno jinak.
V Oslu se tedy nemohlo nic sesypat, protože fotbal národní tým systematicky nestaví. Jen mění trenéry a hráče. Stylem pokusu a omylu. Pavel Vrba přicházel k reprezentaci s tím, že do ní napumpuje útočný fotbal, ale na EURO 2016 se tomuto plánu úplně zpronevěřil. Přesto by ho, navzdory evidentnímu rozporu mezi slovy a činy, vedení fotbalu nechalo na lavičce. Vrba pak radši sám prchnul do Ruska. S pocitem, že mu ubližuje okolí…
Jeho nástupce Karel Jarolím buduje. Už téměř rok. Jenže nikdo přesně neví, co. Anebo jste v Norsku poznali principy, na kterých jeho stavba stojí v obraně, v útoku, v přechodové fázi? Když si mužstvo Joachima Löwa oblékne jiné dresy, za pár chvil máte stejně jasno, že jsou to Němci od Löwa. Jeho rukopis je zároveň rukopisem německého národního týmu. Všechny principy hry jsou veřejně dostupné, neboť Německý fotbalový svaz z nich udělal brožurku dostupnou na oficiálním webu asociace. Aby si mohl každý fanoušek zkontrolovat, jestli se německý nároďák téhle bible drží.
V Česku nic takového není. Takže ani nevíme, proč trenér Jarolím poslal na hřiště v Norsku do středu obrany Tomáše Sivoka . Vysvětlením byla jen obecná fráze o sázce zkušenost. Za Německo by Sivok nemohl nastoupit, protože nezvládá jeden ze základních principů moderní obrany, tedy vytlačování defenzivní linie nahoru. Když se to neděje, nemůžete hru stlačit do úzkého a pružného bloku a nemůžete ani použít vysoký presink, protože by to bylo harakiri.
Sivok navíc nevyniká v obratnosti a konstruktivní rozehrávce, což jsou další jasné podmínky pro výběr stoperů u německé reprezentace. A tyhle nedostatky už vzhledem k pokročilému fotbalovému věku sotva odstraní.
Nic proti němu, má za sebou úspěšnou kariéru a za národní tým vždycky příkladně bojoval do roztrhání těla. Ale marná sláva - již nestačí požadavkům doby, takže už ho delší dobu měly nominace míjet. Trenér Karel Jarolím a jeho štáb si myslí něco jiného, na což mají nezpochybnitelné právo.
Schick si základ zasloužil víc než Dočkal
Stejně tak mají právo si myslet, že Bořek Dočkal patří do reprezentace, i když pravidelně nehraje v čínské lize. Ostatně Jarolím jeho přestup do Asie po sportovní stránce doporučil. A sám hráč tvrdí, že si na něj zasedl trenér. Podobně jako kdysi v norském Trondheimu. Vyhazov z tohoto klubu tehdy vysvětloval takhle: „Přišel nový trenér, přivedl si hráče, které vytipoval. Mně na začátku přípravy oznámil, že pozice na pravé straně, kde jsem dal v minulé sezoně přes dvacet gólů, není úplně pro mě.“
Vážně by kouč neměl místo pro takového bombarďáka? Nebylo to tak, že mu řekl něco ve smyslu: V moderním fotbale musí každý, tedy i ty, nejen útočit, ale i bránit. Takže se musíš změnit.
Jedno je jisté: Dočkal se stal po návratu z norské do české ligy jednou z největších hvězd. To také hodně vypovídá o kvalitě a náročnosti tuzemského prvoligové scény a celého prostředí.
Patrik Schick se prosadil v mnohem tvrdší konkurenci než v Číně nebo v Norsku. V Itálii si nejspíš vykopal přestup do Juventusu. Ovšem na místo v základní sestavě národního mužstva to v ostré kvalifikaci nestačilo. Prý na něj dolehl tlak z velkého očekávání. Přitom on sám už před zápasem v Norsku říkal, že by bylo špatné, kdyby mu tlak svazoval nohy.
Samozřejmě, že Schick ještě není po roce v Itálii nachystaný na pozici jedničky reprezentačního áčka, ale má určitě velký potenciál. V základní jedenáctce v Norsku si zasluhoval být určitě víc než například právě Dočkal. Pokud ho tedy nelimitovaly myšlenky na zdravotní prohlídku v Juventusu.
Zároveň zdůrazněme, že žádný superhráč nic nezmůže, pokud se nemůže opřít o fungující a organizované mužstvo. Kdo nevěří, ať se zeptá Pavla Kadeřábka na proměnu Hoffenheimu, který se stejnými hráči během roku a půl vyskočil ze sestupové příčky až na čtvrtý bundesligový stupínek. „Je to z devadesáti procent práce trenéra Juliana Nagelsmanna,“ řekl Sport Magazínu český reprezentant. A prozradil, jak devětadvacetiletý kouč zkouší i během tréninku hráče z principů, které musí na hřišti plnit. Kdo chce hrát, musí látku nejen znát, ale přenášet ji také do praxe.
O náročném tempu a nasazení se nemusíme bavit. A nejen v bundeslize. Každý si může zpětně pustit, jakou jízdu předvedli Irové utkání s Rakouskem a porovnat to s tou českou v Norsku. Pro pořádek: Irsko má o polovinu méně obyvatel než Česko. Kdyby chtěl někdo použít tradiční alibi, že jsme malý stát a nemůžeme se měřit s populačně silnějšími národy.
Všechno je jen a jen ve správném nastavení prostředí a v náročnosti. Dokud to český fotbal nepochopí, budou se moci fanoušci bavit jen Lavim na Vyšehradě. Mimochodem, třeba se tenhle peroxidový playboy brzy objeví na hrotu reprezentace, když třetí ligu soudě podle zájmu příznivců už významně přerostl.
