Nebyl to žádný úchvatný výkon, nad kterým byste slintali. Nic pohledného, na co byste za deset let vzpomínali. Použiji jiná slovíčka: účinná hra. Tak účinná, že po skalpu Barcelony se položili do smutku i hráči Bayernu.
Jen bláhový snílek očekával, že Chelsea předvede ofenzivní smršť. Že Bayern "rozseká" čtyřmi góly a suverénně si dojde pro ušatý pohár.
Ne, ne. Nic takového se stát nemohlo. Roberto Di Matteo je možná nezkušený kouč, ale rozhodně není blázen.
Žádné napadání před soupeřovou šestnáctkou, žádné aktivní bránění v běhu. Ale vyčkávání na to, co s míčem vymyslí soupeř. Ačkoliv Chelsea nebránila tak v hlubokém bloku jako proti Barceloně, její hra byla hodně podobná.
Pro nezaujatého diváka nic atraktivního, samozřejmě. Ale pro soupeře setsakramentsky nepříjemné.
Di Matteo si po obrovském úspěchu svou taktiku obhájí. Vždyť přece vyhrál, ne? Jemu ovšem jiná možnost nezbyla. Věděl, že k trofeji se musí probránit. Že jiná cesta k úspěchu nevede. A hráči se toho drželi po celé finále.
Jen si vzpomeňte, není to tak dávno.
Vysunutá obranná linie, nespočet přihrávek, snaha o pohledný, ofenzivní fotbal – to všechno už tady bylo. Za vlády Villase-Boase. Výsledkem této práce byl jeho vyhazov a zjištění, že na takovou hru Chelsea nemá hráče. Bohužel.
Di Matteo se proto vrátil k obranné hře, která s notnou dávkou štěstí funguje. A pokud funguje, přináší vám trofeje.
Chelsea má letos dvě.
Související články
