Vypadá to na první pohled jako sympatické gesto muže, který si uvědomuje, že si zadal s ďáblem, ale na poslední chvíli si to uvědomil a teď od něj dává ruce pryč. V případě šéfa FAČR Miroslava Pelty a západočeského bafuňáře Romana Berbra je však potíž v tom, že první muž českého fotbalu kritizuje kontroverzního šíbra jen napůl.
Místo toho, aby ho „sjel“ za to (jak tvrdí jeho kritici), že má kolem prstu obmotané rozhodčí, že stojí za zářezy klubů v nižších soutěžích a že spoustě lidem fotbal zhnusil, kritizuje ho za jeho výroky v médiích, které jsou pověstné svou arogantností a ješitností.
Jinými slovy, Peltovi alespoň navenek nevadí podstata. Vadí mu jen Berbrova prostořekost. Schválně si přitom ještě jednou přečtěte, co Pelta v rozhovoru říká. Mezi řádky se dočtete, že ani on příliš nevěří tomu, že by deset vyloučených hráčů v zápasech čtyř klubů z nižších soutěží, které podpořily Markétu Haindlovou, bylo jen obyčejnou náhodou, jak tvrdil zpočátku.
Berbrovo jméno v té souvislosti nezazní ani jednou, jenže kdo chce, do Peltových pochybností si ho celkem snadno dosadí. Pasuje tam totiž jako ulité.
Pelta si však dává velký pozor, aby ho sám ani jednou nezmínil. Berbrovi ochotně vyplísní za jeho velkohubost v rozhovorech, ale distancovat se od něj zcela kvůli jistým nekalostem? Kdepak.
Proč se k tomu Pelta nemá? Důvody se nabízejí dva. Buď ještě nemá v ruce dostatek důkazů a k případnému útoku na Berbra se teprve chystá, nebo se od něj naopak zcela distancovat vůbec nechce, protože si už dávno spočítal, že se bez Berbrova vlivu neobejde.
Teď je to na Peltovi. První varianta dává naději, druhá vede do záhuby. Kterou si vybere?
