Jak se rodila Jágrova zpověď: první schůzka až do rána, 13 let či pyramidy. A co chtěl JÁ68?

Protože to sám už nevím: kdo to vymyslel a jaká byla původní představa okolo knížky?
Tomek: „Jsem zvědavý, jestli se tady shodneme, ale já mám pocit, že jako první mi ten nápad vnukla moje žena Soňa. Protože si pamatuju, jak mi vyprávěla, že v roce 2010, když přijeli hokejisti a slavili titul na Staromáku, měl Jarda v ruce velký plyšový srdce. A to srdce hodil mezi lidi a řekl: Chci vám jen říct, že pouze věci, který se dělají opravdu srdcem, mají smysl a jen takhle můžete dokázat něco velkýho jako teď my. A Soňa pokračovala o tom, jak to - protože je učitelka - vyprávěla dětem ve škole. A že viděla, jak tenhle moment zarezonoval celou třídou. Že pro ty děti to byla obrovská inspirace. To, co řekl, ale i celý Jardův příběh. Že stát se v něčem dobrý, není zdaleka jen věc talentu, ale hlavně velké dřiny. A pamatuju si, že jsme pak se Zdeňkem seděli na Kladně, byl tam ještě Venca Bartoš, jeho nejlepší kamarád a klíčový spolupracovník z Jágr Teamu. Oznámili jsme Jardovi, že máme nápad udělat knížku. A já mu odvyprávěl tenhle příběh s dětmi. A říkali jsme mu, že si myslíme, že je doba, kdy lidi na hodně věcí nadávají a svět jim přijde nespravedlivý. A ten jeho příběh je naopak o spravedlnosti. Měl jsem pocit, že ho to tehdy zaujalo.“
Janda: „Já nad tím taky přemýšlel a matně si vybavuju, že jsem jednou seděl u tebe v kanceláři a přišel tam kolega Adam Nenadál. Právě vyšel rozhovor s Jágrem ve Sport Speciálu Osudy s největšími příběhy od sametové revoluce. Bylo to v listopadu 2009. Prý se mu moc líbilo, jak se tam Jarda tak otevřel. A doteď slyším, jak tam Adam říkal: Hele, co s ním udělat knížku?“
Tomek: „Je to možné.“
Janda: „Na mistrovství světa v Německu, kde nároďák získal zlato, jsem byl. A byl to pro mě jeden z největších novinářských zážitků. Zápas co zápas, mám to úplně v hlavě. Všechny hráče jsem znal, zapůsobilo to na mě. Vrátil jsem se později než mužstvo, na Staromáku jsem nebyl, ale slyšel jsem o tom a vím, že to jeho srdce hodně lidí ovlivnilo.“
Tomek: „Dobrý je, že jsme se na srdce ptali v knížce, a on tam vypráví, jak to vzniklo, že ho vůbec měl tehdy s sebou.“
Janda: „Na letišti ho dostal od nějaké hostesky a vzal si ho do autobusu před odjezdem na Staromák.“
Tomek: „A nic nepřipravoval, žádnou řeč. Že ho to v té chvíli najednou napadlo. A srdce hodil do davu.“
Janda: „V téhle bezprostřednosti je jeho velká síla. Třeba když je plný zimák a hraje se nějaká exhibice, tak stačí, aby řekl lidem pár vět do mikrofonu, a hned si je dokáže získat. A schůzku na Kladně si pamatuju. Tam nás ale nenapadlo, že knížka bude trvat takhle dlouho.“

Popište, kdy jste se s Jaromírem dohodli, že do toho společně půjdete.
Tomek: „Bylo to v létě, když přestupoval do Philadelphie. Už ji tam řešil.“
Janda: „To byla ta sezona, kdy převzal Kladno. Takže to nebylo hned po mistrovství světa 2010, ale o rok později. Prožíval nejhektičtější období, protože zjistil, že se chce vrátit do NHL, bylo to po mistrovství světa v Bratislavě. Právě tam mu definitivně došlo, že na NHL znovu má. Do toho převzal Kladno, vznikli Rytíři a my jsme tam za ním přijeli, abychom myšlenku na knížku opět oprášili.“

Od plyšového srdce přes první námluvy a definitivní razítko uběhl víc než rok?
Janda: „Ano. Nevím, jak jsi to bral ty, Lukáši. Ale já podvědomě váhal, jestli do toho mám jít, nebo ne. Jestli na to mám, nebo ne. Uvědomoval jsem si, že je to obrovský závazek. V tu dobu byla mezi Jardou a Sportem bližší spolupráce, hlavně kvůli propagaci Kladna, kterému dával znovu život. Pak jsme teda do toho šli. Já mám ještě na ploše monitoru pro pobavení uložené soubory, kde jsme upravovali scénáře, jak to bude probíhat. Jágr_kniha_2013 a pak další, další verze.“ (smích)
Tomek: „On nám od začátku říkal, že nechce knížku o klasickém vzpomínání. Že už jednu takovou knížku měl, byť ta končila rokem 2001. A my jsme mu říkali: Jasně, my právě chceme napsat knížku, která bude o tom, jak ty věci vidíš s odstupem. A co všechno ti pomohlo k tomu, že jsi měl tak výjimečnou kariéru.“

Jak zareagoval, když jste mu nápad s knížkou předestřeli?
Janda: „No, to bylo postupné naťukávání. On je svůj, všechno si dobře promýšlí. Řešili jsme to i přes toho Vencu Bartoše. A myslím si, že jsi to byl ty, kdo mu to řekl na tom Kladně, viď Lukáši?“

Co on na to?
Tomek: „Nebylo to rovnou, že do toho jdu. Ale bylo vidět, že ho to zaujalo. Že tam možná fakt sehrála roli i ta historka mojí manželky o plyšovém srdci.“
Janda: „Určitě ano.“
Tomek: „Že by opravdu mohl oslovit tím příběhem a být inspirací. Kniha neměla být o historkách, ale o inspiraci.“
Janda: „A jeho chytilo právě to srdce. Že by byl rád, aby to bylo něco jako jeho poselství. Už v tu dobu mluvil o tom, aby si z toho lidi něco vzali. Nechtěl obyčejnou knížku. Hned mu běželo hlavou, že chce fakt hezkou knížku. Tu nejlepší, co kdy byla.“

Vybavíte si první schůzku, kde už jste nabírali první písmenka? Museli jste mít představu, která ale rozhodně nemohla zahrnovat 13 let.
Tomek: „Koncept knížky se minimálně třikrát, čtyřikrát pozměnil. A první nabírání si pamatuju naprosto přesně.“
Janda: „To bylo naše první společné nabírání. Ale já ti pak řeknu, jak předtím dopadl můj první individuální pokus.“
Tomek: „Poprvé společně to dopadlo tak, že nám Jarda řekl, ať za ním přiletíme do New Yorku. Že je tam sám. Tehdy neměl žádnou přítelkyni. A že na to bude mít hodně času.“
Janda: „Sezona 2013/14, hrál za New Jersey Devils.“
Tomek: „Přijeli jsme a ten den oni hráli proti New York Rangers v Madison Square Garden. Devils vyhráli 3:2, Jarda nahrával na vítězný gól.“
Janda: „Hrál fakt dobře.“
Tomek: „Ten zápas se mu povedl a po něm byl obležený novináři, kamerami. Nějak nám prostrčil lísteček s adresou a oznámil: Hele, začneme ještě dneska. My jsme byli dost překvapení, už byl večer. Fakt dneska? Jo jo, přijeďte za mnou, bydlím kousek za New Yorkem, tady máte adresu. Jeďte a já tam někdy po jedenáctý budu. Tak jsme tam se Zdeňkem odjeli. A on opravdu někdy po jedenáctý přijel. Vešli jsme do jeho apartmánu v komplexu. Měl velký, hezký, ale stroze vybavený byt.“
Janda: „Nic okázalého. Vyloženě obyčejný, takový holý.“
Tomek: „Vlastně tak studentsky zařízený.“

Asi jste koukali?
Janda: „Bylo vidět, že tehdy s nikým nechodil, chyběla tam ženská ruka, která by to tam nějak načančala. A snad ho nenaštvu, když řeknu, že svoje věci neměl složené v komíncích.“ (smích)
Tomek: „Měl tam tehdy jen nějakého kamaráda, který Jardovi občas chodil nakupovat a pomáhal mu s nezbytnými věcmi. Také si vzpomínám, že měl v bytě pravoslavné ikony a vedle nich zašpuntované půllitrovky se svěcenou vodou. V první chvíli jsme si říkali, jestli to je voda k pití, až pak nám to došlo... A knihu jsme pak začali nabírat u takového velkého, nízkého stolu, na kterém stály velké sklenice. Do nich si dělal kafe. A ty sklenice, jak nebyly myté, měly takové ty zaschlé obroučky, protože už byly potřetí nebo počtvrté naplněné kafem. A vedle toho měl okoralé chleby, už byly trošičku otočené nahoru.“
Janda: „A jahodovou marmeládu. On snad ani neměl máslo.“
Tomek: „Ne, neměl.“
Janda: „A mazal si to tam na večeři.“ (směje se)
Tomek: „Ano. Dodnes mám ten obraz před očima. Dvě hodiny před tím mu ležela Madison Square Garden u nohou a pak tu jedl okoralé chleby s marmeládou. Tak takhle jsme začali a ještě jedna věc mě upoutala: on byl fakt nabitej energií! Jak si člověk říká, že ho něco nabije, tak ten vyhraný zápas, že ten večer tam byl znovu králem New Yorku, fakt zářil. Já jsem si předtím říkal: Ty jo, jedenáct večer, co tady budeme nabírat? Ale on byl neskutečně rozjetej. Začal nám povídat první kapitolu o svém těle, o tom, jak je možný, že i po čtyřicítce hraje tímhle stylem. Že přišel na to, jak se dá zpomalovat stárnutí těla. Nabírali jsme to do čtyř, pěti do rána. Fakt jel. Říkal jsem si, že je to neuvěřitelný. Že když pojedeme tímhle tempem, tak máme za chvilku knížku nabranou. A pak jsme odjížděli na hotel nad ránem. Jeli jsme v tom autě, chvíli bylo úplné ticho, Zdeněk řídil. A po pěti minutách mi říká: Ty vole, o čem ta knížka bude?! Nějaký elixír mládí??? O čem to bude?“ (směje se)
Janda: „Jo, to mně utkvělo v paměti. Protože začal asi tím nejtěžším, co mohl. A paradoxní je, že vyprávěl o elixíru mládí, když mu bylo 41, a teď i v 53 letech hraje… Ale já si ještě pamatuju, jak to celý mělo začít. Opravdu mělo… V sezoně 2011/12 ve Philadelphii. Už bylo z léta dohodnuté, že se do knížky pustíme, a já tam za ním několikrát letěl kvůli reportáži do novin. Bylo domluvené, že do nabírání se pustíme naplno v létě, ale říkali jsme si, že by bylo fajn začít už během sezony. Chtěl jsem toho využít. Vybrali jsme kapitolu o Rusku, protože to měl v živé paměti, navíc to není složité téma. Takže jsem takhle jednou seděl ve Philadelphii asi dvě hodiny na koberci před kabinou Flyers a čekal, až vyjde. On vždycky chodil poslední. Otevřel dveře, kouká na mě a říká: Co tady děláš Zděndo? Povídám: Byli jsme domluvení, že bychom mohli začít nabírat tu knížku, ne? On se na mě tak podíval a spustil: Knížku? A ty jako umíš psát knížky? Už jsi nějakou napsal? Já ze sebe soukal, že úplně ne, ale… Když si tu situaci přehrávám zpětně, oťukával si, jestli na to vůbec budeme mít. Nebo aspoň já. Věřím, že zjistil, že snad něco v sobě mám, ale to ať posoudí i čtenáři. Pak si myslím, že přes léto jsme zase nic neudělali, nějak to vyšumělo do ztracena. Až pak další sezonu jsme za ním teprve letěli do New Yorku.“

K tělu si jen tak někoho nepřipustí

Museli jste si na sebe zvykat? Znali jste se, ale psaní objemné knihy vyžadovalo asi trochu víc.
Janda: „Určitě. Když jsem s ním začínal dělat první rozhovory, skákal jsem mu různě do řeči, třeba jsem mu chtěl pomoct s otázkou. Pak jsem pochopil, že je to úplně zbytečný, že ho tím naopak štvu. Třeba se stane, že dvě, tři minuty mlčí. Člověk ho musí nechat, neskákat mu do toho. To jsem dřív nevěděl, ale pak jsme ho nechali. A on, když přemýšlí…“
Tomek: „Tak z něj většinou vypadnou nejlepší věci.“
Janda: „Zvykali jsme si, ale nějak jsme to zvládli.“

S tebou se Jaromír znal výborně, píšeš o něm 25 let, létal jsi za ním do Ameriky i do Ruska. Lukáš z pozice šéfredaktora mu tak nablízku nebyl, ale oživili jste si to rychle?
Tomek: „Já jsem zažil Jardu už v průběhu devadesátých let, kdy byl v Pittsburghu na vrcholu slávy. Já pracoval v Lidových novinách a jedním z mých kolegů byl Vašek Cibula, tehdy Jardovi hodně blízký novinář. Tak i přes něj jsem se s Jardou seznámil a dělal s ním nějaké rozhovory. Pak jsem ho zažil při olympiádě v Naganu. Ale je pravda, že potom nějaká pauza byla.“
Janda: „A v té pauze jsem k němu přišel víceméně já. Od roku 2000 jsem o něm psal, poprvé jsem za ním letěl do Washingtonu. Přiznávám, že dřív jsem byl před každým rozhovorem celkem nervózní, protože najednou psát o takové legendě… Navíc on si k tělu jen tak někoho nepřipustí.“
Tomek: „To bych řekl, že je asi to nejtěžší. Teď je na první pohled hodně společenskej, schopnej s lidmi rychle navázat kontakt. Ale na druhou stranu je hodně uzavřenej a logicky i trochu nedůvěřivej.“
Janda: „Není jednoduchý získat jeho přízeň, důvěru. Pak jsme dělali všechno pro to, abychom - když to řeknu blbě - ho nezklamali. Když byla výluka NHL v sezoně 2004/05 a hrál na Kladně, byl kolem něj neuvěřitelný blázinec. A ve Sportu na mě padlo, že jsem ho pokrýval především já. Vybavuju si podpisovou akci, kam jsem za ním šel. A on mě snad jako jediného novináře vzal dovnitř, z čehož jsem byl vykulený, ale zároveň potěšený. Začal si se mnou povídat. Tam jsem byl rád, že už ví, registruje mě. Od té doby se to nějak neslo. Vždycky jsem se snažil to nezneužívat. Nerozkřikoval jsem, že se známe, neprozrazoval jsem nic z toho, co jsme si pověděli off record. V tomhle jsme s Lukášem podobní. I tohle nám pomohlo.“

Lidé si nejspíš myslí, že když vzniká obří knížka, je nezbytně nutné mít systém a řád, diář, pravidelné schůzky. Vy jste ale pracovali nárazově, často improvizačně. Můžete to vysvětlit?
Tomek: „Byla tam různá období. V jedné fázi jsme se třeba čtyři, pět let pořádně nepotkali. Že jsme se viděli a jen jsme si řekli: Jasně, jdeme dál.“
Janda: „A že to určitě chceme dodělat.“

Tady je vysvětlení těch třinácti let.
Tomek: „Jo. A v jednu chvíli jsme se s ním bavili ve stylu: Jardo, to se nám to zas vleče, zase další rok atd. A on nám několikrát zopakoval, že jeho táta vždycky říkal, že je potřeba věcem dávat čas.“
Janda: „Ony si samy řeknou.“
Tomek: „Přesně, ony si samy řeknou. A že má okolo sebe hodně lidí, kteří tohle nevydrží, a pak ty spolupráce, které on s nimi má, skončí. My ho ujišťovali: To se neboj, my tu trpělivost máme. Ale přiznám, že byť trpělivost fakt máme, třináct let jsme na začátku určitě neočekávali.“
Janda: „Přidám jeho silný argument, že Ďáblova bible se psala jeden den. Říkal: Oni napsali bibli za den, tak proč vy byste knížku nenapsali za měsíc? To zmiňoval, když jsme se s ním dohadovali, jestli když přes léto budeme nabírat, jsme schopní to v září vydat. Možná svůj vnitřní plán měl, ale neřekl nám to.“
Tomek: „Já si myslím, že neměl. Že to vycházelo z pocitu. Podle mě knížku celou dobu udělat chtěl. Nenastala jediná chvíle, kdybychom si řekli hele, kašleme na to, a pak bychom se k tomu zase vraceli.“
Janda: „Dlouhé období jsme vlastně nic nepsali, protože jsme neměli co. To, co jsme měli nabrané, jsme přepsali. Ale nedělali jsme z toho knížku načisto, protože v tu dobu už to bylo tři, čtyři roky zastaralé, takže jsme věděli, že spoustu toho budeme muset probrat znovu.“
Tomek: „V těch pauzách nás Jarda vždycky upozorňoval, že o některých věcech si už myslí úplně něco jiného. Zvláště o těch, které se týkaly těla. Čili nám postupně docházelo, že když si aspoň nabereme kapitoly, které už se nezmění, jako třeba vzpomínky na Nagano nebo na dětství, to už nám může víceméně zůstat. Ale jeho promluvy o víře, o těle, prostě, co je pro něj ohromně důležitá část knížky, která je v tom opravdu jiná, to se pořád nějak cizelovalo.“
Janda: „Třeba začal mluvit o reprezentaci, a stejně sklouznul k víře nebo tělu. Museli jsme to různě dávat dohromady, vykousávat a ještě to kloubit s tím, co nám řekl už v roce 2013. Protože něco z toho zůstalo, ale zase jsme museli zvažovat, jestli je to ještě platné, nebo už není. Naopak dřív něco řekl o trochu zajímavěji než potom. Hrubého materiálu bylo strašně moc. Desítky hodin.“
Tomek: „Pamatuju si, co vůbec nefungovalo. Že jsme se v jednu dobu snažili říct Jardovi: Hele, zítra přijdeme a chceme se bavit například o Pittsburghu.“
Janda: „Chtěl od nás k tomu okruhy otázek. Všechno mi to pošlete dopředu, já se nachystám.“
Tomek: „Potřebuju si to přerovnat v hlavě a tak.“
Janda: „Tak jsme mu všechno poslali.“
Tomek: „A začalo nabírání o Pittsburghu. Do pěti, sedmi minut už jsme byli u těla. Ale protože o tom mluvil tak zajímavé, řekli jsme si, že ho nebudeme přerušovat. Tím jsme měli mozaiku všeho možného a postupně jsme všechno třídili do fochů, co kam, do jaké kapitoly patří.“
Janda: „Nejintenzivnější byly poslední dva roky, kdy to teprve dostalo nějakou formu. Postupně to dostávalo reálný obraz a my jsme postupně byli schopní jeho myšlenky uchopit a sepsat.“

Povídat jste si začali v NHL, pak jste víceméně každé léto doufali, že pokročíte. Několik let se to nepovedlo, ale novou dynamiku přinesl Jágrův návrat z Ameriky domů?
Janda: „V roce 2018 se to nakoplo na jedno léto, ale pak se to zase odmlčelo a přišlo to jeho: Dejte tomu čas, netlačte.“
Tomek: „A před dvěma lety, na podzim, jsme toho zase udělali hodně.“
Janda: „To byla asi klíčová část. Mezi říjnem a listopadem jsme za ním pravidelně jezdili na Kladno.“

Kdyby nebyl jinej, tak nikdy nebude nejlepší

Zaskočila vás nejvíc ta šílená, i víceletá nepravidelnost? U sportovního profesionála by to málokdo hádal.
Janda: „My jsme ho s Lukášem znali, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Nechali jsme to plout, ale vnitřně jsme neustále věřili, že to doděláme.“
Tomek: „Věděli jsme, že to nebude jednoduchý. U řady výjimečných sportovců to jednoduchý není a on, řekl bych, je ještě speciální kategorie.“
Janda: „Výjimečný mezi výjimečnými.“
Tomek: „A čím výjimečnějších výsledků dosáhl během kariéry, tím bylo specifičtější i to nabírání. Uvědomil jsem si tam jednu věc, a někdy jsem si říkal, jestli to nemohl být Jardův podvědomý plán. Že díky tomu, jak strašně dlouho jsme to nabírali, jsme některé věci mohli líp vysvětlit. Protože on opravdu o řadě věcí přemýšlí jinak než běžná populace nebo běžní hráči.“
Janda: „Boří hranice myšlení. Stoprocentně.“
Tomek: „Na začátku má člověk pocit, že chápe, že to je jinak. Ale vlastně to úplně nechápe. A jestli ten čas byl pro něco dobrý, tak pro to pochopení. Už jsme pak rozuměli, jak ty věci myslí a že se na ně opravdu dívá v řadě případů totálně jinak. Jestli mě jedna konkrétní věc zaskočila, tak ta, když jsme s ním v jeden den chtěli rozebírat jeho nastavení, když byl nejlepším hráčem světa. Měli jsme tam sadu otázek, o čem snil jako kluk. A brali jsme to trošku i podle sebe. Protože asi každý, kdo má sport rád, když byl malej, snil o tom, co kdyby byl v nároďáku, co kdyby vyhrál nějaký turnaj, závod. Začali jsme se ptát tímhle směrem. A on vůbec nerozuměl otázkám. Říkal: Co? Jak jako sny? My jsme předpokládali, že nám bude odpovídat něco typu: Snil jsem o tom, že jednou budu v kladenským dresu vedle Milana Nového a pak třeba, možná, že půjdu i do nároďáku, kde jsem viděl ty Hlinky a Holíky. Tak jsme mu to tam pořád sunuli: Jardo, tohle jsi asi musel mít v hlavě, o tomhle jsi musel snít. A on nás úplně uzemnil, a to mě hodně překvapil: Ne, já jsem vždycky věděl, že prostě budu nejlepší na světě. Žádný sny jsem neměl. Já jsem věděl, že ta cesta je pro mě takhle připravená a že jenom já si to můžu případně zkazit.“
Janda: „Tohle i na mě hodně zapůsobilo. A když jsme to začali víc rozklíčovávat, spoustu ti toho docvakne. Že fakt je jinej. Ale proto byl nejlepší. Kdyby nebyl jinej, tak nikdy nebude nejlepší.“
Tomek: „Může to znít jako frajerský, až moc sebevědomý. A Jarda má v jiných oblastech sebevědomí opravdu hodně. Ale tady najednou pochopíš, že to je opravdu autentický pocit a nastavení toho člověka. A že pokud k tomu přidá tu dřinu a píli a má i nějaký talent, umožní mu to být nad všemi ostatními. Protože nemá pochybnosti, jestli se mu to povede. Je si prostě jistej.“

Nezdržuje se tím.
Tomek: „Jo. Nezdržuje se pochybnostmi mám na to, nemám na to.“
Janda: „S tím souviselo, jak sám říkal, že byl i nepříjemný na spoluhráče. Prostě si šel svojí cestou a věděl, že to na něm stojí. Že když tým nevyhraje, je to jeho vina. Do něj budou šít. Proto cítil právo, že si může říct o týmu, jak bude vypadat, s kým bude hrát. To se line celým jeho příběhem. Že jsme pochopili, co stálo za tím, že zrovna on byl nejlepší. Podle mě je to neopakovatelný, jedinečný příběh. S Lukášem jsme udělali maximum, abychom to takhle předali i čtenářům. Ti nejlepší jsou prostě v něčem jiní. O tom jsem se přesvědčil i při rozhovorech s dalšími osobnostmi.“
Tomek: „Už jsem to někde říkal. Když jsem viděl The Last Dance a Michaela Jordana, jak on přemýšlí o věcech, jak se chová ke spoluhráčům, kde je v něčem hodně nemilosrdný a taky cítil to právo ,tohle je můj tým a tady platí moje pravidla‘, tak přesně tohle jsme cítili u Jardy. Že lidi s vizitkou generačních talentů a ikon jsou jiní a mají ty věci hodně podobné.“
Janda: „Teď už to možná mnoha lidem ani tak nedochází, ale on byl v devadesátých letech fakt výjimečný. Dominoval, něco jako McDavid teď. Tehdy se to bralo jako samozřejmost. A to ještě nebyly pokročilé statistiky! Kdyby hrál v dnešní době, jeho výjimečnost by i mediálně vynikla ještě víc. Navíc hrál v době plné faulů, sekání, dva lidi na něm viseli. Prostě byl fenomén. Snaží se odpovědět na otázku: Proč zrovna já? Věřím, že jsme to snad lidem podali tak, aby to pochopili.“

O čem Jaromír mluvil nadšeně, víme. Mysl, tělo, cesta. Co ho tolik nebavilo?
Janda: „Ještě k tomu nadšení: popisuje věci na konkrétních příkladech. Těch je víc a hodně se opakují. Bylo složité tomu dát nějaké jádro a vypíchnout hlavní myšlenku, v tom odvedl super práci Lukáš, který si vzal na starost v uvozovkách těžší témata jako víra, tělo. Nebylo to snadné, protože Jarda u všech témat skončil u víry. Lukáš musel vybrat to podstatné, což zvládnul podle mě skvěle.“
Tomek: „Zdeněk mu zase byl mnohem blíž v hokejových záležitostech.“
Janda: „V tom jsme se výborně doplňovali. Na Jardovi bylo vidět, že chce víc mluvit o mimohokejových věcech. Že mu záleží na tom, aby po něm zůstalo poselství. Nechtěl opakovat, co už mnohokrát zaznělo. Nechtěl moc vzpomínat na konkrétní lidi a vracet se do detailů, protože vnímal knihu jako široký obraz a vzkaz budoucím generacím. Navíc moc hezky mluví o rodičích. Bylo cítit, jak si dává záležet, aby jim i takhle veřejně za všechno poděkoval.“
Tomek: „Ale i my jsme se knížku snažili koncipovat tak, aby byla otevřená pro co nejširší publikum. Aby si tam našli dobré věci lidi, kteří budou chtít víc vzpomínat na hokejové události, ale i ti, kteří cítí nějaký přesah a možná i překvapení, jak o životě přemýšlí.“
Janda: „Taky si dával záležet, aby tam bylo hodně fotografií.“

Jardo, já se ptám za ty lidi, kteří si to budou číst

Naštvali jste ho nějakým námětem nebo dotazem?
Janda: „Kolikrát!“
Tomek: „Pyramidy.“
Janda: „Jo, jeho velký téma: pyramidy.“

Sem s tím.
Janda: „Jarda prostě nevěří, že egyptské pyramidy byly postavené tak, jak se všeobecně popisuje. Že je to zásluha otroků a podobně. On má svoji teorii. Propracovanou. Je schopný hodiny a hodiny se o tom vybavovat a dává ti konkrétní příklady. Řekne: Tak si vem, kolik by tam muselo být lidí na tom kilometru čtverečním, aby to zvládli. Vešli by se tam?“
Tomek: „Kolik materiálu…“
Janda: „A teď mi řekni, jak by to zvedli.“
Tomek: „A do jaké výšky…“
Janda: „Vždyť by se ušlapali. No, tam jsem v debatě s ním hodně ztrácel, to se přiznávám.“
Tomek: „Do té knížky nám popisoval, že už jako kluk měl hodně rád záhady a tajemství. Že s Otou Vejvodou, taky slavným hokejistou, se snažili přijít na nějaké antigravitační pole, které tenkrát mohlo stavitelům pyramid pomoci je postavit.“
Janda: „Debaty s ním jsou hodně zajímavé. Když jsem s ním dřív dělával rozhovory, i do magazínu, radši jsem si na internetu nastudoval něco o vesmíru, abych nevypadal úplně blbě. On je schopen právě o vesmíru, planetách a gravitaci mluvit dost zaujatě a fundovaně. Když se do něčeho zabere, jde opravdu do hloubky.“
Tomek: „Abychom do povídání dostali i druhou manželku, tak… “
Janda: „Moje manželka je v tomto ohledu racionální.“
Tomek: „Často jsme debatovali o tom, že Zdeněk o některých tématech mluvil doma. A vyslechl si, že to má úplně racionální vysvětlení a zdůvodnění, proč byly pyramidy postavené. Během těch povídání se k tomu Jarda vracel velmi rád a velmi často.“
Janda: „Jo, popichoval mě. Tak to fungovalo.“

A co mu tedy Dáda říkala?
Janda: „No, že to postavili samozřejmě lidi, že jo.“

Oponovala.
Tomek: „A přidala i argumenty.“
Janda: „Ale Džegr má svoje argumenty. Někdy to byla fakt sranda. Jarda si potřebuje občas do někoho šťouchnout, uvolnit atmosféru. A tu roli jsem z naší dvojice plnil já. Ne že by mě urážel, ale vždycky říkal: Zděndo, každý má nějakou svoji roli, že jo, viď? Nemůže každý hrát první lajnu. A já jsem to bral, hodně jsme se nasmáli. Někdy jsem se ho ptal provokativně, aby mi i vynadal. Snažil jsem se vžít do toho, co lidi zajímá, proto jsem se hodně ptal i očima čtenářů. Třeba jsem se ho na něco zeptal, on se zamračil a říkal: Proč se mě na to ptáš, ty to jako nechápeš? Já říkám: Jardo, já se ptám za ty lidi, kteří si to budou číst.“
Tomek: „A to bylo důležitý.“
Janda: „Bylo vidět, že pak se nad tím zamyslel.“
Tomek: „Dostal možnost znovu to prostřednictvím nějakého přirovnání přesně vysvětlit. A ta přirovnání jsou zajímavá.“
Janda: „V přirovnáních je hodně silnej. A jestli jsme ještě něco měli rozdělený, tak já jsem mu tam občas přinesl chleba.“
Tomek: „To je pravda, Zdeněk dělal svačiny.“
Janda: „Jednou jsem mu udělal i chleba se šunkou. Akorát si postěžoval, že je jí tam nějak málo, že když byl malej, dostával šunky několik centimetrů… Jarda potřebuje mít trošku pohodu kolem toho. Občas se zvednul a zničehonic šel pryč. Tehdy v New Yorku si šel na dvě hodiny lehnout, viď?“
Tomek: „Jo jo. My jsme mysleli, že půjdeme domů. A ne, ne, kluci, tady vydržte. Tak jsme se tam dívali na hokej.“
Janda: „A on šel na dvě hodiny asi spát. Nebo meditovat. Nebo mládnout.“
Tomek: „A pak se s námi bavil. A třeba ve dvě, ve tři v noci šel cvičit do posilovny. Když jsme tam byli s ním, pouštěl si z telefonu Marušku Rottrovou.“
Janda: „Jo, nebo na Kladně najednou stopnul povídání. Kluci, vypněte to. Byla tam lóže, balkonek, a šel se dívat na trénink. Tak jsme tam chvíli kecali, a pak si zase sednul, jedl chleba. Šidil trošku životosprávu, při nabírání moc neobědoval. Pak jsme mu začali vozit trojhránky. On má strašnou slabost pro sladký, právě pro lázeňské oplatky a trojhránky. Říkal: Teda vy mi dáváte, kvůli vám ztloustnu. Potřeboval mít pohodu, ale když se do toho zabral, třeba i pět minut přemýšlel, než něco řekl. Pak zase. A někdy řekl: Hele, a já to řeknu znova. A snažil se líp a líp to vysvětlovat. Pro nás to znamenalo víc práce a odpovědnosti to podat srozumitelně a autenticky. Lukáš v tomhle odvedl super práci. Ty jsi taky věřící, ne?
Tomek: „Jo jo.“
Janda: „Takže k tématu kolem víry jsi měl blíž. Já jsem přidal zas pohled ateisty. Doplňovali jsme se. A Jarda to tak bral, že každý jsme trošku jiný. Když si potřeboval rýpnout, rýpl si do mě, a zase byla lepší nálada.“

Sedláckou povahu v sobě má hodně

Jak dlouho udržel pozornost?
Janda: „První nahrávky měly tři a půl nebo čtyři hodiny.“
Tomek: „To mě fakt překvapilo. Protože tři, čtyři hodiny být soustředěný a odpovídat je fakt strašně dlouhý. Musím říct, že unavení jsme byli my dva, protože člověk chce být soustředěnej a dobře reagovat na podněty. Vydržel hodně. Když bylo dobré téma, které ho baví…“
Janda: „Ale taky se nám stalo, že jsme v Newarku byli a tři dny se nám neozval. Neustále jsme byli nastartovaní na pokoji, až zavolá. A nic. Ale my jsme to brali. To nám taky chvíli trvalo, než jsme na to přišli. Že nemá cenu někam přijít, zazvonit, ahoj Jardo, pojď, jdeme nabírat. Ne, vůbec.“

Stalo se někdy, že přerušil povídání brutálně brzy?
Janda: „Taky byly takové případy. Jednou už za deset minut: Prosím vás, dneska to není ono. To člověk musí respektovat. Pak jsme dělali na hotelu jinou práci a čekali, až se ozve.“

Kde všude jste mluvili? Na Kladně v salónku na zimáku?
Tomek: „Byla to vlastně VIPka.“
Janda: „Tam byl klid, jen jsme bojovali s teplotou. Někdy tam bylo moc vedro.“
Tomek: „A jindy zima, foukalo.“
Janda: „Vždycky do mě ryl. Jednou že je přetopeno, jindy že mu je zima, zase jsem to zavinil já.“ (směje se)

Co jedl kromě těch vašich trojhránků a chlebů? Co pil? Jaká byla hudební kulisa?
Tomek: „Bylo ticho. Měl rád klid.“
Janda: „Úplný ticho. A měl vodu, viď. Občas nějakou minerálku, občas si dal kafe. Ale k jídlu jen to, co jsme mu přinesli.“

Vypínal telefon?
Tomek: „Ani do něj nekoukal.“
Janda: „Fakt nezvedl jediný telefon. Dával si záležet. Často si ověřoval: Chápete to teď? Říkám to dobře? Někdy se stalo, že Lukáš řekl: Prosím tě, vysvětli mi to ještě jednou. Což bylo dobrý.“
Tomek: „Párkrát jsme nabírali někde v restauraci.“

Na Kladně?
Tomek: „Jo. A v Praze, jednou na Smíchově, jednou na Jágr Teamu. Ale to byly spíš kratší schůzky a většinou to tam nešlo tak do hloubky.“
Janda: „Já jsem potom byl dělat rozhovor s maminkou u ní doma v Kladně. Tam mám vtipnou historku. Vešel jsem, uvnitř stůl a tři židle. Byl jsem takovej nesmělej, takže si na jednu sednu. V tu ránu slyším za sebou: To si děláš prdel, Zděndo, ty snad nevíš, že tady sedím já? No, jsem tady poprvý, zašeptal jsem. Tak si sedni jinam! Dobrá, tak jsem si přesedl. A samozřejmě mě vyhodil, protože tam sedí maminka. Takže na mě zbyla ta poslední, třetí židle.“
Tomek: „Co bylo pro nás důležitý, byť to bylo až úplně na konci, že jsme pak dělali speciální fotky do knížky. Fotila je Nguyen Phuong Thao a prošli jsme s ním ten jeho statek, kde vyrůstal. Byli jsme tam za maminkou, byli jsme na tom rybníku, kde se naučil bruslit, na Čabárně.“
Janda: „Na základě vizuálního vjemu jsme ještě trošku poupravovali text. Hodně nám to pomohlo.“
Tomek: „Knížka je napsaná v ich formě, tedy, že všechno vypráví on. A najednou nám došlo, že potřebujeme vědět nějaký detail, na který by nás ani nenapadlo se zeptat. Tyhle věci byly složité dobírat a spíš to byla naše detektivní práce, zeptat se někoho kolem a tak dál.“
Janda: „Anebo to vidět, což nám hrozně pomohlo. Mně i to, že jsem byl v NHL v každém týmu, kde hrál. Nezažil jsem jeho nejlepší roky v Pittsburghu, to jsem byl ještě mladej, ale potom jsem za ním byl ve všech městech. A ještě k tomu rozhovoru s maminkou… Bylo znát, že Jágrovi nehromadí majetek, nepotrpí si na okázalé věci. Luxus? Vůbec. Maminka Anna je skromná paní, která celý život dřela. Když přijdeš k ní domů, okamžitě by sis řekl, že jsi u normálních lidí na vesnici.“
Tomek: „Co mně teda taky docházelo postupem let a toho, jak jsme to dobírali, že on pochází ze sedlácké rodiny z obou stran, od mámy i od táty. A tu sedláckou povahu v sobě má hodně. On to i přiznává v knížce. Když mluví o tátovi, tak hodně s obdivem k tomu, jak si uměl věci spočítat. Přesně ten chytrej sedlák, hodně tvrdej na sebe i na lidi okolo. A to si myslím, že v sobě má taky.“
Janda: „A co jsem postupně pochopil, a fakt to není fráze: že než něco udělá, dává si k sobě plusy a mínusy. Jestli se mu to vyplatí, nebo ne. Proto někdy z něj dostat nějaké rozhodnutí trvá strašně dlouho. U spousty příkladů nám to ukázal. I když některé jeho kroky vypadají podivně, on je schopný na základě plusů a minusů říct, proč něco udělal. A ty to v tu chvíli pochopíš. On je vlastně skoro 40 let nejslavnější Čech, nemá to jednoduchý. A tady je potřeba říct, že jsem knihu vnímal jako životní příležitost, vážil jsem si toho, že jsem dostal šanci.“
Tomek: „Myslím, že oba dva jsme cítili, že máme velkou zodpovědnost. Je to obrovský příběh, který každého nějak zajímá. Něco o Jardovi vědí všichni. A my ho teď máme jeho ústy předat lidem.“
Janda: „Párkrát nám to řekl, a my jsme si to dobře uvědomili, že když do něčeho jde, tak chce, aby to bylo nejlepší. Chtěl - a dal nám to několikrát najevo - nejlepší knížku, která tady kdy vyšla. On by nešel šmrdlat jen tak nějaké obyčejné povídání. Třeba pro mě to bylo trošku svazující, protože máš jenom jednu šanci. Navíc kvůli tomu, jak se to vleklo, to bylo těžší.“

Postupem času každé léto hrozilo, že ukončí kariéru. Měli jste to nastavené tak, že v tom momentě musíte knihu co nejrychleji dokončit? Byl to strašák?
Tomek: „Trochu jsme to tak měli. Na druhou stranu jsem říkal, že stejně neskončí. Chtěli jsme to samozřejmě mít po kupě ve chvíli, kdyby končil. Ale i on nám často říkal, že bude hrát dlouho přes padesátku. A že pak může hrát dalších deset let obránce v extralize.“

Zděndo v klidu, jo?
Janda: „Jo. Prostě měl nějakou představu a teď asi v jeho očích nastal správný moment to vydat. Stejně tak říká, že správná doba na konec s hokejem nastane teprve, až on to pozná. Tělo si řekne. Netlačit, ono si to v uvozovkách samo přijde. Opravdu nechtěl tuctovou knížku. Kdybychom mu ji přinesli sebelíp napsanou, ale bez fotek, neprošlo by to. To bylo vidět i na titulní straně.“
Tomek: „Několikrát jsme ji přefocovali.“
Janda: „Řešil každý detail. Jako byl nejlepší v hokeji, tak aby měl i nejlepší knížku.“
Tomek: „Ale takhle jsme to brali i my. Že chceme udělat knížku, která bude mimořádná.“

Lendl? To je jasný, že ho jednou uděláme

Jak se finiš knihy protahoval, padaly vám do klína zajímavé bonusy. Mistrovství světa v Praze, kde zazářil. Vyvěšení dresu ke stropu haly v Pittsburghu. Návrat domů. To všechno pomohlo?
Tomek: „Jo. Pořád přibývaly zajímavé, důležité věci. Říkali jsme si: byť knížka trvá tak dlouho, budou v ní tyhle události navíc, které by jinak neměly šanci.“
Janda: „Zmínil i spoustu nových věcí o hokeji. Kde si třeba lidi u televize říkali: Proč to tak je? Nechci zabíhat do detailů, ale myslím, že až teď hodně věcí pochopí. Protože on si dal k sobě plusy a mínusy a podle toho to vyhodnotil. Hodně mě bavila kapitola o reprezentaci. Je jasné, že kdyby v nároďáku nehrál, nikdy by takovým Bohem, jako je teď, nebyl.“
Tomek: „A jinak z jeho vyprávění vyplývalo, že v životě - a on to tam i říká - je trochu línej, ale v hokeji je totální perfekcionista. I proto nám vysvětloval, proč nemá rodinu, děti. Že chtěl mít naprosté soustředění jenom na hokej. Vlastně o tom mluvil jako o výhodě oproti jiným hráčům nebo lidem. Že měl tolik času soustředit se jenom na tohle. Je to trochu sázka na jednu kartu, celý jeho život. Ale prostě vyšla.“
Janda: „Vyšla, protože si v tom hokeji našel takovou lásku, že se dá říct, že mu nic nechybí. On nám barvitě popisoval, že můžeš milovat věc. Nejenom osobu. A on miluje hokej. Že když se ho někdo zeptá, proč ještě hraje, odpovídá: A tys nikdy nic nemiloval? Je to inspirativní, ale neopakovatelné.“

Těch 13 let… Pro lidi býval věčným srandistou, i proto ho milovali. Teď už je častěji filozof. Sledovali jste proměnu jeho osobnosti?
Tomek: „Asi největší proměna, kterou jsem sledoval v tom období, byla, když jako majitel začal víc řešit Kladno. Měl jsem z toho pocit, že je v té roli trochu nešťastnej. Že to je něco, co mu nedělá radost. A jak miluje to hraní, tam skoro nehrál a řešil hlavně ten klub. Zrovna se to tam potkalo s jedním nabíráním.“
Janda: „Bylo to na něm znát.“
Tomek: „Byl z toho otrávenej.“
Janda: „A když jsem si poslouchal nahrávky tehdy a teď, má trošku jinej hlas. Ale v něčem je pořád stejnej. Je hravej, má rád srandu, hodně rýpe. Člověk musí být připravený na hodně. Ale jak říkal Lukáš: on je hokejista, není majitel. I v knížce nám to krásně vysvětloval.“
Tomek: „Ještě jsem si uvědomil jednu věc, protože to mám občas trochu jinak. Co on fakt dokáže? Teď se hodně mluví o tom žít v přítomnosti, je o tom i slavná knížka Moc přítomného okamžiku. A Jarda opravdu hodně žije přítomností. To se týká i toho, jak je schopný v daný moment reagovat. Že nepromýšlí moc následky ve smyslu: když mu teď řeknu tohle, co se pak odvine, co on si bude myslet a tak. On to tak měl celý život, i popisuje různé historky, co kdy zažil. Opravdu hodně žije přítomností.“
Janda: „A je hodně pohotovej.“
Tomek: „No, a to je právě dané tím, že je fakt koncentrovanej na to, co se děje v té chvíli. Nepřemýšlí, co jsem dělal a co budu dělat, ale co se děje teď.“
Janda: „Našel si už i nějakou obranu proti slávě, když to řeknu blbě. Ví, kam má chodit, kam ne. Vždycky si to hodně vyhodnocuje. Jak byl zvyklý myslet na sebe, bere to hodně ze svého pohledu. Ale znovu: kdyby to v sobě neměl, není úplně nejlepší na světě. Věřím, že právě to jsme s Lukášem podali tak, že to lidi pochopí. Nedostal nic zadarmo. Sám říká, že vlastně neměl nikdy pořádný talent. Vydřel si to. Navíc dokonale zná svoje tělo. Když dlouho seděl, šel se protáhnout. Focení jednou zkrátil, protože začal cítit záda. Všemu se snaží předcházet.“

O Jardovi víme všechno. A co vy dva, za kým půjdete příště? Kdo by vás teď lákal?
Janda: „Nevím. Téhle knížky jsem si opravdu vážil, na začátku jsem váhal. Ale Lukáš mě podržel, klapalo to, hrozně mě to bavilo.“
Tomek: „Musím říct, že jsme se ani jednou nepohádali. To jsem si říkal nedávno, že jsme toho spolu kolem knížky zažili dost, různé vypjaté chvíle. A ani jednou.“
Janda: „Doplňovali jsme se. Nemůže být každý nejlepší na všechno, každý jsme do toho dali něco. Já jsem respektoval Lukáše, je můj nadřízenej.“
Tomek: „Ale myslím, že jsme to tak neměli.“ (směje se)
Janda: „Ale upřímně, Jarda tu autoritu trochu viděl, a já to beru. A myslím, že to tak fungovalo, že to bylo dobře. Kdyby to Jarda dělal s někým, koho moc nezná, tak by se třeba tak neotevřel.“
Tomek: „To si myslím taky. A když se vrátím k otázce, já jeden sen mám, i když se asi nesplní. Ale kdybych mohl, strašně by mě bavilo udělat knížku o Ivanu Lendlovi. To byl můj klukovskej idol. Jednak jsem ho měl hrozně napozorovanýho, do každého detailu. Zajímala by mě spousta věcí, zeptat se na momenty, které jsem tehdy prožíval jako jeho fanoušek. Ale hodně i na to, jak vidí současný svět a tenis, jak vychovával svoje děti a tak. To by se mi líbilo.“

Můžete ho zase zpovídat oba, Zdeněk je s tenisovou legendou v blízkém kontaktu.
Janda: „Toho si neuvěřitelně vážím, vedle Jardy Jágra je asi moje největší známost. Právě jsem mu psal, posílal jsem mu obálku knihy a připsal: Ivane, až budeš chtít napsat paměti, vzpomeň si. Se smajlíkem. To proto, že on knížky dělat nechce. Je vyhlášený tím, že nechce vzpomínat a sepisovat paměti.“
Tomek: „Třeba si to rozmyslí.“
Janda: „Vím, že Lukáš o něm mluvil často. I o Jardovi jsem s Ivanem dlouho mluvil. Mají podobný styl humoru, takovej suchej, jsou schopní druhého dostat do úzkých. V tom je Ivan neuvěřitelný. A jaký má přehled! Mě by to taky lákalo. Ty rozhovory, co jsem s ním párkrát dělal, to bylo… Ale já takový sny nemám, beru to s pokorou.“

Ale ty přece nemusíš snít, prostě víš, že tu knížku s Ivanem Lendlem uděláš. To tě naučil Jarda Jágr, ne?
Janda: „Nechce, no…“
Tomek: „Jasně, máš pravdu, Petře. A proto říkám: my s ním tu knížku jednou uděláme.“

Jágrův důvěrník „Čužák“ Rys při křtu JÁ68 vzpomínal: Když měl splín, do hry jsem šel já

HokejMiroslav Horák22. října 202520:10

Křest Jágrovy knihy: velká akce s VIP hosty. Gratulace od legend, kmotrem byl kněz

HokejFilip Ardon21. října 202521:10