Takový exodus český hokej dlouho nepamatuje. Sedm hráčů z Evropy se během léta upsalo klubům NHL. Nejde o kluky z juniorek, ale o borce, kteří pravidelně objížděli reprezentační akce, nebo je to v příští sezoně čekalo. Z pohledu celého hokejového hnutí jde o pozitivní zprávu, jen jeden muž bude mít na tváři o sedm vrásek víc. Josef Jandač. Nebude med složit tým pro olympiádu.
Smekám, do čeho všech sedm borců jde. Matěj Machovský, Libor Šulák, Jan Rutta, Jakub Jeřábek, Radim Šimek, David Kämpf a Tomáš Hyka vymění relativní pohodlí a vlastně i jistotu, že vás budou často plácat po ramenou, za drsnou nejistotu NHL.
Navíc ty peníze. Hrát KHL, přišli by si na docela slušný balík. Pokud neudělají za oceánem první tým, hrozí jim „almužna“ na farmě v řádech desítek tisíc dolarů ročně. Žádné přehazování milionů vidlemi.
Všichni jsou na tom stejně, dvoucestný kontrakt, plat, který nepřesahuje milion dolarů, žádné sliby o jistém místě v sestavě. Jediná vize? Pojď k nám a zkus si flek urvat jako jeden z mnoha. Jedině Šulák má před sebou vizi, že když to neklapne, nehrozí mu farma, ale vrátí se do Finska.
Z dlouhodobého hlediska jde o hodně voňavou zprávu. Všichni mají stejnou příležitost, jakou chytl pod krkem před rokem Michal Kempný. Získal místo v Chicagu a za sezonu na nejlepší hokejové univerzitě světa v NHL udělal pár kroků nahoru k diplomové práci. Posunul se tak, jak by to v Evropě nešlo. Přesně tohle český hokej potřebuje. Příklady. Další borce za mořem. Hráče, kteří na svém vývoji budou dál makat.
Krátkodobé hledisko? Protivně huláká alarm. Hlavně v obraně. V únoru začne v Pchjongčchangu olympiáda a vypadá to, že majitelé klubů NHL tam svoje hráče pustí jedině v případě, že se vyrazí opalovat na Floridu a dostanou úžeh. Jsou rozhodnutí. Nic nebude.
Problém bude s obranou
Českému týmu se totálně rozložila defenziva. Zůstat v Evropě, mohli Šulák, Rutta, Jeřábek i Šimek na mapě měřit vzdálenost Pchjongčchang – Praha. Pozvánka by jim asi sotva utekla. Josef Jandač musí najednou dát dohromady novou partu. Konkurence se výrazně smrskla, beci jsou v tahu. S tím teď musí pracovat. Plusem je jen návrat Vojtěcha Mozíka z farmy.
Dál? Bude i hodně záležet, jak Jandač s hráči dovede komunikovat. Klidně se může stát, že směr Evropa ze zámoří vyrazí kromě Mozíka i Jakub Kindl, který dostal od trenéra stopku těsně před odjezdem na šampionát. Najednou se zase otevřou dveře i pro třicátníka Jana Koláře, jehož kouč s sebou táhl do Paříže na výlet, nakonec ho nenapsal na soupisku a hrát nechal mladého Libora Šuláka.
Oba mají nekonfliktní povahu, to je plus. Ale někde vzadu v hlavě může být uklizený černý šuplík, kde se nachází pochybnosti: Trenér mi nevěřil, nepotřeboval mě, nehodil jsem se. Najednou budu? Co se změní? Neprosedím to celé zase někde pod stropem?
Nemyslím si, že by někdo nominaci na olympiádu odmítl. Tahle akce táhne. Spíš je nutná symbióza na trase kouč – hráč. Tu je potřeba naladit. Bez ní totiž není cesta za úspěchem výšlapem do kopce, nýbrž plazením po ledové horské stěně, kde padá sníh a fučí ze všech stran.
Jandače čeká náročné období. Musí dát dohromady nové defenzivní jádro a nachystat si během kraťounké chvíle další bojovníky. Možná by měl zajít i do kostela, naladit linku se svatými nahoře a pomodlit se, aby zůstali fit Michal Jordán s Jakubem Nakládalem. Jestli ne? Hrozí v Jižní Koreji zatraceně velké potíže.
