Moc dobře si vzpomínám na ten údiv, když šel Patrik Rybár v Hradci do branky poprvé. Byl říjen 2016, Mountfield nebyl v úplně komfortní situaci, prohrál tři ze čtyř zápasů a mezi tyče nastoupil neznámý Slovák, tehdejší trojka. Vysoký chlap, který chytal jen za Litoměřice. V nájezdech najednou vyškolil Liberec. Zjevil se v bráně jako přízrak. Stál, neválel se po zemi. Ale co měl chytit, chytil. Za jeden rok se posunul o dost dál, mezi extraligovou smetánku.
Můžete si stěžovat, jak průměrní cizinci berou v Česku práci domácím hráčům. Z velké části je to pravda, hodně týmů jimi lepí díry hluboko v sestavě. Zkrátka vyjde mnohem levněji přivést průměrného Kanaďana, Slováka, Lotyše (národnost si dosaďte), než abyste sázeli na dřevo stovky tisíc jiného Čecha v rámci tabulkovného.
V případě Patrika Rybára je tohle ale naprosto v pořádku. V něm najdete ukázkový případ, kdy chlap s cizím pasem má mít v Česku svoje místo. Vyniká. Nejdřív v klubu a v téhle sezoně hodně jasně i v celé extralize. Jde nahoru, zlepšuje se a zlepšuje celý tým kolem sebe. Nejlepší brankáři v lize mají úspěšnost zákroků přes 92 %. On je na 95 %. Chytá o třídu lépe.
Dá se namítnout, že trenér Václav Sýkora si v soutěži hraje na Jana Žižku, protože na bojišti vždycky vybuduje vozovou hradbu. Neútočí první, dobře se brání, čeká, co přijde a soupeře pak jeho ansámbl nakonec vždycky něčím přetáhne po hlavě. Je to pravda. Na hradeckou branku jde suverénně nejméně střel. Jenže to není Rybárův problém. V mých očích to jeho přínos nijak nesnižuje.
Hodně brankářů vám potvrdí, jak je radši v ohni střel. Když na vás z druhé strany letí jenom 20 puků? Běda. Máte čas přemýšlet, vystydnete, spíš přijde chyba, než když stojíte proti pukometu. Navíc tam se nějaké zaváhání odpustí. Šlo na vás přeci 45 ran, ty dva lacinější góly a pět puků za zády vám prominou, dělali jste, co se dalo, ne? Zastavili jste 40 střel, podívejte, jak z vás kape pot.
Brankář Hradce ví, že tohle se mu stane jenom výjimečně. Do práce jde vždycky s tím, že musí být precizní. Mountfield má takovou střeleckou fazónu, že pokud Rybár inkasuje víc než dvakrát, rapidně klesnou týmové šance na úspěch. S tím se musí vždycky prát. Sám. A jde mu to znamenitě.
Schválně se někdy v zápase soustřeďte jen na něj. Vidíte, jak se mocně koncentruje na každou sekundu. Nejančí, neskáče v brankovišti po hlavě. Udělá, co má. Napije se. A zase do akce. Vzpomínám, jak na jedné besedě vykládal Augustin Bubník o brankáři Bohumilu Modrém. „Pánové, on byl inženýr, architekt, dovedl si propočítat, jak se má nastavit, aby od něj puky létaly do rohů, ne před branku.“ A tahle věta se mi vrátila, když jsem se díval na Rybára. Puky před sebe vyráží minimálně, často chodí do ochranné sítě za ním a do stran. Taky tohle je jeden z důvodů, proč jde na hradeckou branku těch střel tak málo, gólman nemusí řešit druhou a třetí dorážku, jak se píše v učebnicích. Dorážky prostě nejsou.
Ne, není bezchybný terminátor a stroj, který neudělá nikdy chybu. Taky někdy situaci nezvládne, třeba jako v posledním čtvrtfinále play off s Litvínovem. Tam Hradec prohrál po jeho hrubce, kdy Rybár neudržel nahození od půlky a Rostislav Martynek vstřelil rozhodující gól. V semifinále s Kometou zase extra nezářil ve třetí bitvě, kdy dostal za 40 minut tři góly a šel z branky ven.
Jeho odpovědi? V dalším zápase vychytal nulu.
Tady osobně vidím jeho největší sílu. Psychicky je Patrik Rybár extrémně silný. I když s ním mluvíte, cítíte, o jak inteligentního brankáře jde. Umí hlavu nastavit na takový provoz, aby mu nepřekážela, nepatlá se v nesmyslech, neskáče po lustru, když se mu zápas povede.
A ještě něco, pokud zvládne během hokejové kariéry dotáhnout studia na vysoké v Hradci, příští rok bude inženýr. Jako Modrý.
Třinec - Mountfield HK: Čekání na gól pokračuje, Rybár perfektně vychytal Draveckého
Video se připravuje ...
