Třinec se za rok posunul. Ukázal, že má charakter, ne už jen jména
Výzva byla podobná před rokem i teď. Před Třincem stál ve čtvrtfinále soupeř, pro něhož se čtvrtfinále rovnalo zdolané osmitisícovce. Jeho zbraně: nadšení, bezstarostnost, pár veteránů. Podstatný rozdíl je, jak si s překážkou poradil. S Chomutovem rok zpátky vůbec – Oceláře přejel, dokázal je rozhádat, dal jim stopku a ukončil jim sezonu. Pardubice mocný klub přetlačil.
Protože je jiný, řekl bych, že v první řadě zdravější.
Je jasně daná hierarchie. Víte, kdo je tahoun, kdo má roli defenzivního psa.
Velký posun je, že pod Beskydy přestali chodit hráči jenom proto, že mají velké jméno. Řeší se i povaha. Třeba Tomáš Marcinko je útočník, kterého by okamžitě bralo dalších třináct týmů v lize. Na ledě se porve, skočí do střely i dá rozhodující gól. V šatně nikdy nebude dělat tlaky.
Důležité je, že mladí hráči taky vidí, že existuje šance si za tým zahrát a nejsou v klubu od toho, aby drželi palce drahým hvězdám, nosili pití a fandili. David Cienciala budiž důkazem.
Klíčovou osobností v kabině je trenér Václav Varaďa. Pořád platí, že s některými třineckými veterány je těžší vyjít, mají svoji hlavu a pravdu. Varaďa to zvládá. Nemá sice takové charisma před kamerami, o to je větší jeho aura za dveřmi kabiny. Jeho respektovat budete. Tečka.
Třinec ukázal, že má charakter, ne už jen jména. Umí pracovat jak jedna banda. To je největší posun.
